Mongol - Čingischán

Tangutské království, 1192, Rok černé krysy. V městském žaláři zbědovaný vězeň Temüdžin vzpomíná na své dětství a mládí a sní o budoucnosti, která by z něj měla udělat sjednotitele všech jeho krajanů, vládce a zákonodárce. Vrací se do minulosti staré dvacet let, do daleké, širé mongolské stepi, kdy jako devítiletý přišel o otce a stal se psancem, prchajícím před uchvatitelem svého titulu chána, padoušským Targutajem z kmene Merkitů. Tehdy získal pokrevního bratra – hrdého a veselého Džamuchu, který je shodou tragických náhod nyní jeho nejobávanějším nepřítelem. V té době si také Temüdžin podle obyčeje zvolil manželku – dívenku Börte z malého kmene Kerejtů, jež se stala jeho životní láskou a bez jejíž pomoci se z tangutského vězení nedostane. Aby unikl a začal na-plňovat své smělé sny, které ho obtisknou na stránky všech učebnic dějepisu jako velkého chána – Čingischá- na –,  musí však Temüdžin vybojovat ještě mnoho soubojů a bitev…

Ve filmu ruského režiséra Sergeje Bodrova si ovšem vychutnáte jen jednu bitvu (samozřejmě finální a náležitě vybavenou šiky digipěšáků): většinu času sledujete menší bitky a půtky,  kusé rozhovory a především nádhernou krajinu s širými horizonty, která jako by vypadla ze stránek National Geographic, a tudíž nepotřebuje o mnoho víc digitálních dodělávek, než co se jich v Pánovi prstenů vešlo do Gandalfovy fajfky. Tato v zásadě „realistická“ stylizace, umožněná natáčením ve filmařsky ještě téměř panensky nevinných oblastech Mongolska a Kazachstánu, odlišuje Bodrovův film od standardních hollywoodských velkofilmů – i když se jim samozřejmě snaží vy- rovnat.

Jiná cesta pro současný historický velkofilm, alespoň pokud chce být komerční,  patrně neexistuje. Nejlépe to dokázal sám Bodrov, který nemá na svém režisérském kontě jen „umělecký“ přepis povídky Lva Tolstého Kavkazský zajatec (1996 – nominace na Oscara, Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech), ale i nepříliš povedený historický snímek Nomád (2005 – psali jsme o něm v únorovém čísle u příležitosti jeho uvedení na DVD). Dílko,  na němž se jako spolurežisér podílel Ivan Passer, velebí kazašský národ tak nacionalistickým způsobem, že by Borat juchal nadšením, a příběhem a způsobem vyprávění se zdá být jakousi předběžnou studií pro výpravnějšího Mongola,  který je podle producentů a režiséra jen první částí plánované trilogie o Čingischánově životě. 

Osud tak ambiciózního projektu, byť opřeného i o evropské koproducenty, nelze předvídat: Bodrovův film nicméně zahájil své tažení  světem oscarovou nominací (do boje o třpytivého zlatého chlapíka ho z důvodu neprůhledných kontroverzí nevyslalo Rusko, jež mělo jako želízko v ohni Michalkovovo drama 12, ale – opět k nepochybné Boratově radosti – koprodukční Kazachstán). Hlavní podíl na tom, že film zaujal americké akademiky,  má asi jeho vazba na Tygra a draka, z nějž přejal osudové lásky a nenávisti hrdinů, „mystické“ momenty a třeba i hudební složku, nikoli však úchvatný vypravěčský rytmus, poezii, citovost a vypjatě estetizovanou akci. Ta svým charakterem zapadá spíš do realističtější evropské stylistiky než do světa „nezemsky“stylizované asijské produkce (obejde se tudíž téměř bez demonstrací bojových umění  a omezuje se na přesvědčivější propichování kopími a šípy a podřezávání hrdel).

Mongol – Čingischán svými filmovými hodnotami nicméně příliš nepřesvědčuje: Bodrov postrádá vizionářství i jímavost a ani japonská hvězda v hlavní roli Tadanobu Asano – navzdory své spolupráci s Takešim Kitanem – diváky v kině nejspíš nezmagnetizuje. (Nesrovnatelně herecky poutavější než on je Číňan Honglei Sun coby hrdinův protivník Džamucha). Problémem je i rozlomení dějové linky na dvě části, po němž si dospělé herce jen neochotně osvojujeme poté, co jsme si zvykli na roztomilé dětské protagonisty.

Srovnání s jinými filmovými životopisy dobyvatelů a vojevůdců (třeba se Stoneovým Alexandrem Velikým) brání skutečnost, že Bodrov se svým týmem dovedli Čingischána teprve na počátek jeho státnické existence. S drobnou znalostí historických faktů lze předpokládat, že už v druhém dílu bude nucen opustit ideu Čingischána jako kladného hrdiny a začít pracovat na obrazu politika, který má spolu se svými potomky na svědomí odhadem 60 milionů mrtvých – což je víc, než dokázala se svými zbraněmi hromadného ničení druhá světová válka.

Proměna sympatického rebela Temüdžina v bezohledného vůdce může být zajímavější  – a rozhodně historicky věrohodnější – než přepjatě „politicky korektní“ obraz muže, který se zasněným pohledem vymýšlí první humanistické zákony na světě, když svým soukmenovcům zakazuje zabíjet ženy a děti,  je spravedlivý a velkodušný k protivníkům a nezištně štědrý ke svým věrným. (Domněnka, že by Temüdžin mohl být ovlivněn buddhismem, je rozhodně křehčí než fakt, že chánova milovaná Börte pocházela z částečně christianizovaného prostředí.) Hrdina Mongola se každopádně chová, jako by nenavázal duchovní spojení s hromovládným bůžkem mongolských kočovníků, ale s mnohem modernějšími principy – což se ukazuje hlavně v jeho oddaném vztahu k manželce, který ho prozrazuje také jako historicky prvního feministu: místo aby Börte podřízl krk za nevěru, přijímá za své děti, jež během jeho dlouhé nepřítomnosti doma musela porodit jiným mužům…

Takový Čingischán je sice přijatelný jako ochotný pomocník, který se jistě radostně zapojí i do domácích prací ve vaší jurtě, jako dobyvatele vašich diváckých srdcí, a tudíž i vašich peněženek, však film o něm mohu doporučit jen vlažně.