Útěk do divočiny

Duben 1992: mladý tulák, který si říká Alexander Supertramp, je naposledy spatřen poblíž aljašského národního parku Denali s batohem
obsahujícím kromě věcí potřebných k přežití i knihy Lva Tolstého a Jacka Londona. Kdo to ve skutečnosti je – a co hledá tak daleko od civilizace?

Před dvěma lety: premiant atlantské Emory University Christopher Mc- Candless těsně po absolutoriu věnuje na dobročinnost 24 000 dolarů, našetřených na studia práv, zničí svou kreditní kartu a navždy opustí domov, aniž zděšeným rodičům a polekané mladší sestře řekne, co hodlá dělat. V následujících měsících nechá v mexické poušti bouří poničené auto a křižuje Ameriku pěšky, stopem, na kajaku, v nákladních vlacích. Příležitostně pracuje: u McDonalds, při sklizni pšenice v Jižní Dakotě. Na cestě potkává nejrůznější lidi: dvojici stárnoucích hippies Jan a Kevina, toulajících se Amerikou v pojízdném přívěsu, samorostlého kombajnéra Waynea, šestnáctiletou amatérskou písničkářku Tracy, osamělého starce Rona Franze. Ti všichni jsou ochotni ho přijmout do svých životů – jako přítele, milence, syna, vnuka  –, on se však odmítá vázat a směřuje dál, za snem uniknout před civilizací
a lidmi tak daleko, jak jen to na sklonku 20. století jde: splynout s divočinou.

Nakonec se mu to bohužel podařilo skoro doslova, neboť  ani všechny jeho knihy ho nedokázaly ochránit před osudovým stravovacím omylem. Kdyby k němu nedošlo, tak by o něm ovšem Jon Krakauer nenapsal článek pro Outside Magazine (1993) a posléze i knížku, která zaujala Seana Penna natolik, že o její zfilmování usiloval celých deset let. Rodina McCandlessových se nakonec nechala přesvědčit, že to Penn myslí upřímně – načež vznikl film, po jehož zhlédnutí většina mladých diváků patrně zatouží také si sbalit batoh a konečně dát vale svým nesnesitelným rodičům, kteří jim dopředu nalinkovali život, a vytřít zrak konzumní společnosti, devastující naši krásnou zelenou planetu.

Starší diváci možná zauvažují nad sebevražednou naivitou Chrisova rebelského gesta, politují jeho chudáky rodiče – a napadne je, že možná mohli sbalit batoh a zmizet někam daleko od svých protivných, arogantních dětí. A cynikové nejspíš usoudí, že živý právník je lepší než mrtvý idealista a že Chris dostal to, o co si koledoval.

Protože ve filmu zazní nejrůznější konfrontační názory na možnosti, jak se vymanit z civilizační pasti, každý si nakonec přijde trochu na své. Na faktu, že většina kritiků považuje Útěk do divočiny za jeden z nejzajímavějších hollywoodských počinů roku, se však podílí bezmezná filmařská podpora, již Chrisově postoji vyjadřuje autor filmu Sean Penn. Ten sice patří k „otcovské“ generaci, i v osmačtyřiceti však zůstává umělcem a rebelem. Nezastírá bolestivost a nesmyslnost Chrisova konce, chápe jej však jako cenu, již  zaplatil za krásu světa, která by mu zůstala utajena, kdyby zůstal sedět doma (a o níž si my můžeme jen nechat zdát). Penn své vyprávění pojal především tak, aby se divákům pokusil nabídnout obdobný zážitek. Kamera Erica Gautiera hledá ty nejlepší úhly, aby mohla prezentovat krásy americké krajiny. A s hudbou Eddieho Veddera, jež dává víc než dvouhodinovému vyprávění až heroický rozměr, snesete i ty nejkýčovitější „kamerové nálety“ na velehory, nejdeklamativnější výroky a nejzpomalenější záběry.

Pochybuji však, že by se to vše mělo srovnávat  s čímkoli, co natočil Terrence Malick. Na to je film příliš  mělce líbivý v obraze a roztěkaný v rytmu. Penn působí jako režisér tak nesoustředěně, jako by po zralé Přísaze (2000) chytil nějakou mladickou slinu, jíž se nechce vzdát. Člověk ho skoro vidí, jak kouří jednu cigaretu za druhou a hučí do hlavního představitele Emila Hirsche (který ovšem nemůže zastínit naši představu o mladém Pennovi v téže roli), aby dal sakra do očí víc té zářivé nevinnosti.

V Chrisově konkrétním osudu se režisérovi možná nepovedlo vykutat tolik autenticity, kolik si žádá, ze současné Ameriky však ukazuje hrdinovým prostřednictvím přesně to, co vyhovuje jeho názorům. Chris na své cestě nepotkává žádné vrstevníky – Tracy je příliš mladá a všichni ostatní příliš staří na to, aby mu mohli rozumět. Jeho pohyb napříč různými vrstvami společnosti tak získává rozměr mezigeneračního dialogu, v němž hraje nejdůležitější roli právě generace 60. let, k níž náleží sám Penn. Útěk do divočiny obžalovává ty, kteří tehdejší ideály zradili a dali se do služeb systému (ať už jde o policajty, strážce parku nebo hrdinovy rodiče – i když William Hurt dělá všechno pro to, abyste Chrisova otce pochopili). Stařec Ron v podání Hala Holbrooka (nominace na Oscara) pak zastupuje „předhippiesovskou“ generaci, která si zachovává jistou čistotu, protože se nemusela utkat s kompromisem. Nakonec tu tedy nejde ani tak o balení batohů a ekologické mudrování jako o vyrovnání s věcmi, od nichž se utéct nedá...

Pokud vás od návštěvy kina neodradí ani idiotský trailer, vyhlížející jako reklama na olympijský pětiboj v extrémních sportech, nejspíš vás potěší i způsob, jakým Penn přiznává, že se se svým romantickým hrdinou pohybuje po dobře probádaném území. Neváhá své krásné přírodní obrázky zcizovat nejrůznějšími komentáři a proplétat texty – počínaje členěním na kapitoly přes citáty z klasiků až k úryvkům z Chrisova deníku. „Psaná“ historie sporu přirozenosti a civilizovanosti v člověku je pro něj přitom důležitější než ta filmová (byť si nemůžete nevzpomenout na paradokumentární drama Agne`s Vardové Bez střechy a bez zákona z roku 1985, Zemeckisova Trosečníka či Herzogův dokument Grizzly Man). O tom, jestli se těmto textům (a těmto filmům) Útěk do divočiny vyrovná, se můžeme přít. O tom, že se o to zajímavým způsobem snaží, ovšem není sporu.