Karamazovi

Špína, prach, olej, vazelína. Opuštěné háky, pichlavé piliny a unavené, spící stroje, které navzdory svému staří a muzeální kráse budí úctu a respekt. V šatnách pestrá všehochuť starých huňatých bobrů sesbíraných v 70. a 80. letech, na soustruhu obrázek papeže Jana Pavla II. a na lávce pod střechou vzpomínka na Solidaritu a plamennou řeč odboráře Wałęsy. A uprostřed té doširoka rozevřené tlamy poživačné Stalinovy dcery malé jevišťátko, na němž mají herci z Prahy ukázat, co umějí. Netradiční příležitost na netradičním festivalu za peníze jednoho z mnoha evropských grantů. Režisér zvaný Čuma (Roman Luknár) je nekompromisní, zkouška je třeba a hned.     

A už ho vezou! Toho starého šaška, ochlastu a neznaboha Karamazova (Ivan Trojan). Ani bílé prostěradlo na jeho mrtvole není s to zakrýt jeho černou duši! A ani úcta k mrtvým nedokáže v jeho synech přehlušit vztek, který na něj mají. Prchlivý Dmitrij (David Novotný), vzdělaný Ivan (Igor Chmela), patolízalský provokatér Smerďakov (Radek Holub) a někde v hloubi duše nebo aspoň za spárem jednoho nehtu dost možná i ten nechutně pánbíčkářský Aljoša (Martin Myšička). Kdo z nich zabil svého otce? A koho za to odsoudí?

Zatímco herci v dobových kostýmech, tak nepatřičných pro toto prostředí, dávají prostoru, času i slovu nový rozměr, hrstka polských dělníků, kteří této dámě v letech promazávají zrezivělá kolena, se slézá blíž a blíž k jevišti. Pro jednoho z nich, jehož dítě se tu nedávno nešťastnou náhodou vážně zranilo, má tento Dostojevského vrcholný kousek obzvláštní význam. Najde v průsečíku vznosně etických, hluboce křesťanských, brilantně filozofických i odporně přízemních debat odpověď na otázku, kterou
hledá? A jak s ní naloží?

Pokud jste se snad nechali scenáristou
a režisérem Petrem Zelenkou v předchozím rozhovoru přesvědčit, že zcela ztratil humor, tak se bát nemusíte. Začíná-li trojnásobná adaptace (Dostojevského román, dramatizace Evalda Schorma, divadelní inscenace Lukáše Hlavici)  nějak, pak typicky zelenkovsky – s lehkostí a humorem (pohled do zákulisí souboru Dejvického divadla zdobí především schopnost jeho největších hvězd nechat se jako soukromé osoby prezentovat v ne zrovna nejlepším světle)! Jen co ale režisér rozptýlí divákovy obavy z těžké látky, už na něj v plné síle nahrne inscenaci Bratrů Karamazových. V pekelném tempu a s expresivitou na film vskutku nebývalou, kterou se okamžitě nechává strhnout i oscarový laureát, skladatel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země Nezemě). Což je škoda, protože z hudby k filmu dělá další karamazovskou adaptaci, a sice hudební, která, jakkoliv je sama o sobě skvělá, na mnoha místech ubírá svou hlučností či  dramatičností na srozumitelnosti náročného a s rychlou kadencí podávaného textu. Vysoce nasazenou laťku v tempu i kvalitě se přesto režisérovi a střihači Vladimíru Barákovi (Želary)  dlouho daří držet. Právě včas dokáže odejít z hlavního místa děje a vypomoct si tu komickou, tu poetickou či jemně niternou mezihrou někde v ústraní, přesto řemen vyprávění zhruba ve třech čtvrtinách považlivě padá. Všechny filmové fígle už tvůrci vyčerpali (po vypravěčské stránce jde nicméně o zatím nejpestřejší a nejzajímavější Zelenkův titul), pomocné postavy (režisér) i motivy (natáčení v Praze) vyprchaly neznámo kam, zbývá jen velké finále, které však zdaleka není tak silné, jak by být mělo (možná stačil banální trik, skok v čase a hala plná diváků).

Přes své dílčí nedostatky mají ale několikanásobně stylizovaní Karamazovi mnohem větší přesah než většina předchozích Zelenkových filmů. Autor legendárních Knoflíkářů či Samotářů přesně v duchu Dostojevského myšlenky, že to „ďábel zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce“, rozehrává fascinující bitvu dobra se zlem o lidskou duši. Všechny prostředky jsou legitimní, všechny pravdy relativní, jakákoliv manipulace možná a jistota veškerá žádná, vlastně pardon, jedna přece – smrt. Film plný strhujících hereckých výkonů (David Novotný, Ivan Trojan, Jan Kolařík...) dokáže zrychlit tep, zneklidnit nepříjemnými otázkami, ale nedokáže strhnout, připoutat a odzbrojit. Snad proto, že přívěsek ke klasickému dramatu je buď málo (nebo příliš) jednoduchý, a proto také poněkud teatrální a nefilmový. Navodit pocit, že my všichni jsme Karamazovi, to jest lidé, nádoby hříšné, odsouzeníhodné a přece toužící, ale přece jen dokáže.