Oko

Sydney (Jessica Albaová) je od svých pěti let slepá a čeká ji osudový okamžik – transplantace očí. Vrátí se jí zrak?

Vrátí! Spolu se zrakem ale přichází něco dalšího: halucinace (nejen zrakové!), předtuchy, strašidla, hrůza. A protože to všechno zažívá jen ona sama, nikdo kolem jí nevěří a všichni se ji snaží uchlácholit, že to je jen normální psychická reakce po tak náročném zákroku.

Pokud vám ještě před začátkem filmu nedojde, že Sydney vidí duše mrtvých, dojde vám to jistě nejpozději po deseti minutách. Bohužel, Sydney to dojde až téměř po hodině strašidelných bledých dětí a řvoucích stínů, díky čemuž film ztrácí většinu své scenáristické zajímavosti (i když se Sebastian Gutierrez snažil obratně kličkovat a ledacos změnil oproti stejnojmennému hongkongskému originálu). Děj poslední třetiny filmu (cesta do Mexika za tajemstvím očí) navíc nejenže není zajímavý, ale začíná mít nepříjemný nádech trapnosti a zbytečného vysvětlování.

Druhý problém filmu tkví v tom, že na Jessicu Albaovou se sice příjemně kouká, ale opravdu není moc schopná herečka, a místo abychom jí věřili hrůzu a traumata, působí spíše jako nedovtipná Barbína. Vzhledem k tomu, že je na plátně 90 procent filmu, je to problém velmi zásadní.

Francouzské režisérské duo Moreau–Palud umí zkušeně komponovat záběry, pohrávat si s rozostřováním obrazu, klasicky béčkově diváka děsit bafajícími duchy (které skoro vždycky čekáte, ale přesto se jich skoro vždycky leknete) a čas od času přijít s nějakou párvteřinovou sekvencí, která skoro zavání něčím originálním. Stačí to k tomu, že v kině neusnete. Ale není lepší dosáhnout téhož efektu třeba tím, že si zahrajete v parku na slepou bábu?