František je děvkař

Ano, sex byl pro něj sladkou odměnou, ale ještě víc než onu pointu každé nevěry si užíval okamžiky odvržení. Není totiž nic hezčího než vymýšlet nový a nový šrapnel, po kterém samička srazí kolena i paty a zmizí v propadlišti dějin bez nároku na honorář! Lehce zvrácený František (Josef Polášek) svoji profesi psychiatra zkrátka nezapře. Někdo šel studovat tento obor, aby se zbavil vlastních problémů, František, aby lépe věděl, jak na ženy. Jenže jakmile rozjedete svůj koníček ve velkém, začnou tím trpět práce a rodina. A to přesně se stalo Františkovi. Díky jedné  (ne)spokojené klientce přišel o licenci i o manželku Elišku (Ela Lehotská) a musel se vrátit do domácnosti láskyplně poživačné maminky (Zdena Hadrbolcová) a přijmout místo učitele autoškoly ve firmě nemilovaně přímočarého bratra Miloše (Leoš Noha). 

K dovršení všeho pak musel strpět, kterak se k Elišce hbitě nastěhoval jeden z jeho bývalých klientů (Martin Pechlát) a začal si dělat nároky na dítě, které nosí pod srdcem. Co teď? Začít si užívat svobodně a opravdu naplno, třeba s modroparukou Natálií (Petra Nesvačilová), nebo bojovat o vlastní ženu? A proč vlastně? Kvůli lásce? Nebo jen kvůli vlastní ješitnosti?   

Zdá se, že české zdravotnictví netrápí ani nedostatek peněz, ani Julínek, ale nezvládnutý testosteron pánů lékařů. Není to tak dlouho, co Martin Dolenský křičel Chyťte doktora, a už tu máme Jana Prušinovského s tvrzením, že František je děvkař. Oba lékaři totiž stojí v zásadě před týmž problémem – následky vlastní nevěry. Mají udobřovat a vrátit se nebo tradá, mladá, já padám? Prušinovský, jinak stále ještě student pražské FAMU (!), nesází na rozdíl od Dolenského ani tak na prvoplánové zápletky s fackami a úniky oknem jako spíš na jakýsi hravě odtažitý a psycho-analyticky jemný pohled souseda odnaproti, který nekomentuje, nepoučuje a jen se pobaveně dívá. Františka a jeho příběh nám prezentuje v kratičkých scénách, které by samy o sobě mohly být velmi dobrými skečemi, ale dřív, než stačí sklouznout k estrádě nebo psychologickému trapnu, už nás střih odnáší dál. Je to barvité, svižné, zajímavě postavené leporelo, kterému zvnějšku dodávají emoce největší hity Hany Hegerové.   Forma, od prvního záběru zdánlivě pevná a jasná, však s přibývajícím časem začíná houbovatět, žloutnout a všelijak jinak vadnout a chřadnout. Směšně-trapná řežavost, plná nápadů a nečekaných zkratek z úvodu se mění v bezradnost, jak naložit s rozehraným příběhem, a končí (stejně jako nedávné Bobule) jako celkem bezzubá moralitka. Prušinovský dokáže pobavit, zaujmout, donutit přemýšlet, ale nedaří se mu klenout  oblouky hlavních hrdinů, prezentovat nám jejich vývoj. Všichni zůstávají víceméně ve stejné startovací poloze, což nejvíc zamrzí hlavně u Františka a jeho ženy.

Spíš než k Dolenskému se tak Prušinovský řadí po bok jiného debutanta – Tomáše Bařiny a jeho Bobulí. Z chytlavého traileru a neukočírovaného, byť mnoha přísliby ovoněného výsledku kyne jistá naděje, že už příště by se jim mohl povést
i film jako takový.