Sex ve městě

Zachovat vůči celovečernímu Sexu ve městě nestrannost je takřka nemožné – na jedné straně je tu skupina, personifikovaná pro mě Františkem Fukou, která se nerozpakuje dštít svou nenávist z plna hrdla, na straně druhé pak valná většina vyznavaček televizního seriálu, šťastná už z faktu, že svou oblíbenou čtveřici manhattanských kamarádek vidí znovu pohromadě. Aniž bych chtěla popřít fakt, že mám seriál ve veliké oblibě a to nejen proto, že mi skříně nestačí, pokusím se zodpovědět otázku, která se mezi obdivem a znechucením tak nějak vytrácí – totiž jaký je Sex ve městě film. Mám sice pocit, že ztrácím čas, neb ani jedna ze znesvářených stran se svého názoru nevzdá, ale přesto.

Takže jaký? Bohužel dosti průměrný – tedy bohužel průměrný oproti očekávání, které nastolila série, a bohudík průměrný oproti všem rizikům, která se nabízela.

Popořádku – byl-li seriál pozoruhodný otevřeností, lakonickou zkratkou a inteligentním humorem, s nimiž komentoval milostné zkušenosti žen po třicítce, stejná antropologická břitkost ohledně problémů žen nyní už o dekádu starších, se nekoná. Centrem je motiv Carrie a její svatby s Božským, a byť miluji scénu v redakci Vogue, reflektující stav čtyřicetiletých nevěst, veškeré komplikace, které obřad odsouvají tak, aby vytvořil rámec celého filmu, jsou spíše z rodu průměrné romantické komedie. Každá ze zbývajících dam dostane v rámci vyváženosti povinně svůj problém, z nichž vlastně jen ten Mirandin je k věci.

Jakoby většina z nich vůbec nedospěla, což sice může fanynkám seriálu vyhovovat, ovšem vzhledem k postupujícímu času, vepisujícímu se do tváří hereček, a měnícím se starostem, působí dámy místy poněkud zastydle (v případě některých Charlottiných projevů až hrůzyplně).

Není pochyb o tom, že převést na plátno televizní seriál je práce pro vraha, a Sex ve městě je toho klasickým příkladem. Nejen že epizodickou strukturu, založenou na vypointovaných situacích, musíte nahradil DĚJEM, ale i postavám je třeba udělit nějaký vývoj a pokud možno i o něco hlubší charakterizaci. Z tohoto pohlede je Sex někde napůl cesty – po chytrém (leč vzhledem k cílovému publiku zbytečném) úvodu, rekapitulujícím celou předchozí historii, dostáváme směs, střídající (bohužel ne dost často) vtip a dikci seriálu s pokusy o vyprávění, které ovšem zabředá tu do unylé melodramatičnosti, jindy do seriózního dramatu. Stručně řečeno, máme tu materiál na jednu trefnou epizodu, natažený na DVĚ A PŮL hodiny, jehož paradoxem je, že pocity a problémy hrdinek namísto aby na větší ploše šťavnatě nakynuly, upadají ve stínu scenáristické bezmoci do rozbředlosti. Orgie radosti tu zažívá jen módní průmysl, jehož vklad se ze slabosti dam pro značkové šatstvo a obuv (jako protijedu proti nástrahám života) změnil ve víceméně samoúčelnou exhibici, zabírající navíc neúměrné množství filmového času.

Jistěže se Sex ve městě dá přežít, už kvůli Jennifer Hudsonové v rolí Carriiny asistentky (která je v rámci korektnosti tmavá a díky své představitelce téměř nejživější postavou – ale z jiného filmu).  Jen měl být o něco lepší, abych ho mohla milovat. Alebo horší, abych ho mohla alespoň nenávidět.