Wanted

Před tisíci lety bylo založeno tajné Bratrstvo neboli spolek vrahů, kteří prostřednictvím mystického tkalcovského megastavu dostávají od samotného osudu instrukce, koho mají sprovodit ze světa ve jménu blaha většiny (v duchu „zabij jednoho, zachráníš tisíce“). Chodí mezi námi a jejich schopnosti sice nejsou vyloženě nadpřirozené, ale nadlidské určitě. Fyzikální zákony pro ně totiž fungují tak trochu jako v kresleném filmu, pročež jim nedělá problémy běhat po rozjetých vlacích nebo střílet za roh. . . Wesley Gibson (James McAvoy) o nich pochopitelně nemá ani tušení. Umrněný účetní červ nemá na kontě ani deset dolarů, láduje se prášky na záchvaty úzkosti a nechává se buzerovat tlustou šéfovou i přítelkyní, která mu prakticky před očima zahýbá s nejlepším kamarádem Barrym, o čemž Wesley ví, ale netroufá si protestovat, ani když Barrymu kupuje balíčky melounových kondomů. Až dodnes si myslel, že jej otec opustil ještě za nemluvněcích časů, jenže pravda byla samozřejmě o něco zajímavější. Taťka byl elitním členem Bratrstva a právě včera (pro nás v úvodní scéně filmu) na střeše newyorského mrakodrapu koupil kulku přímo do meziuší. Tuhle skutečnost mu suše oznámila tajemná cizinka Fox (Angelina Jolieová) a dodala, že zodpovědný otcovrah (Thomas Kretschmann) stojí opodál.

O přestřelku a honičku později se Wesley probral v brlohu Bratrstva, jehož šéf Sloan (Morgan Freeman) vyložil na stůl část karet a vyzval vyděšeného a zmateného ťunťu, aby zužitkoval své genetické předpoklady a nechal se vycvičit v drsného likvidátora. Slabošská stránka Wesleyho nátury sice ještě chvíli vzdorovala, ale pokušení bylo příliš svůdné a šéfce určené „táhni do prdele“ omamně terapeutické, pročež mohl brzy začít pekelně ostrý trénink s cílem přebrousit mládence v tak trochu jiný druh účetního. V takový, který by mohl pomstít otcovu smrt. Jenže... kdo všechno tu vlastně nehraje fér?

Jurodivý thriller Wanted je velmi volnou adaptací comicsu, který u nás vyšel pod  názvem Mrtvý nebo živý, přičemž spojení „velmi volnou“ je opravdu podstatné. Nejde jen o to, že se ve filmu nevyskytují mimo jiné hlavní záporák pan Držkus nebo jeho pomocník Sračkoun, složený z „šesti set šedesáti šesti vzorků výkalů těch nejďábelštějších osob lidské historie (je v něm špetka Hitlera, drobítek Eda Gaina a sedmdesát deka Jeffreyho Dahmera)“, ale především byla zcela nekompromisně přepracována celá dějová kostra (zachován byl v podstatě jen motiv proměny měkkýše v tvrdýše)  včetně point a zvratů i celkového (a)morálního vyznění. Což je, řekl bych, dobře, neboť prapodivně fašistické zabarvení předlohy by bez cingrlátek comicsového světa (jimiž byl původní příběh ověšený skrznaskrz – Bratrstvo je například bratrstvem superzáporáků, jehož členové se scházejí v kostýmech, vládnou celé planetě a suše znásilňují a mordují nevinné...) nejspíš bylo vyloženě hnusné. Místo něj je tu blábolení o osudu atd., které sice může působit jako křečovitá snaha o korektnost, ale nakonec je docela funkční a zapadá do příslušné mytologie světa, takového, jak jej vykresluje režisér – tj. nikoli comicsového, ale také rozhodně ne reálného.

Právě jméno páně režisérovo je mimochodem tím, co na Wanted žánrové fajnšmekry dozajista láká ještě mnohem víc než hvězdné obsazení hlavních rolí. Timur Bekmambetov si udělal jméno Noční hlídkou a i při sledování Wanted byste si jeho styl rozhodně nespletli s Michaelem Bayem nebo Marcelem Bystroňem. Jsou tu dvě až tři přehršle dlouhých jízd, obvykle sledujících let kulky (fakt, že ti nejlepší zabijáci umějí střílet nakřivo, je vytěžený do poslední mrtě), zpomalovaček a digitálních serepetiček nejrůznějšího druhu. Bekmambetov se prostě rád předvádí, budiž mu ovšem ke cti, že tak činí v látce, která mu nabízí zcela vhodnou záminku.

Jak forma, tak i obsah jsou natolik ufonské, že vlastně ani moc nevadí, nakolik to uvnitř občas z logického hlediska nedává smysl a na kolik aspektů filmu se dá aplikovat zvukomalebné slůvko maglajz. Například triky jsou proměnlivé úrovně. Nebo: nevadilo by, že nefungují fyzikální zákony, ale měly by pokud možno nefungovat na jeden způsob a ne na několik různých podle toho, co bude v příslušné scéně nejefektnější. Jo a taky nezkoušejte, jako Wesley Gibson, googlovat své jméno bez úvozovek, to skutečně nefunguje.

Ok, Bekmambetov zůstává i v Hollywoodu Bekmambetovem. Co má teď navíc, je přístup k hercům z kategorie lahůdkových. V ukázkách i na fotografiích se filmaři pochopitelně nejvíce pyšní populární Andělou Krásnou, na kterou je v další z jejích temných inkarnací skutečně hezký pohled (je to mimochodem snad poprvé, kdy nebyla její tetování maskována, ale naopak jich ještě pár přidělali...), hlavní role ale pochopitelně patří stále zajímavějšímu Jamesi McAvoyovi... na kterého je skutečně hezký pohled též (Alenka P. s Ivou H. po projekci vydávaly těžko přepisovatelné zvuky) a navíc výborně zvládá všechny polohy své proměnlivé postavy. A pak je tu Morgan Freeman, který si rád hraje se svým důstojnostiplným image – a když o tom tak přemýšlím, slyšet ho říct „motherfucker“ mi skoro stojí za cenu vstupenky.

Ne, když o tom přemýšlím ještě víc, vlastně stojí za cenu vstupenky spíš pasáž přibližně ve dvou třetinách filmu, která zužitkovává skutečnost, že se natáčelo z veliké části u nás (většinou ovšem v ateliérech). To takhle McAvoy odjede řešit jisté problémy „na východní Moravu“, kde se na Pernštejně skrývá Terence Stamp a kde se též vzápětí odehraje divoká honička, v níž se vyskytují (ne nutně v tomto pořadí důležitosti) mj. Vršovické nádraží s hlášením v ruštině, Pendolino, Angelina Jolieová v žigulíku, mnoho set metrů hluboká přemostěná propast a Václav Klaus... Maglajz. Bezva maglajz.