Moje borůvkové noci

Ze všech barů na Manhattanu musela vejít zrovna do toho jeho – aby viděla, jak její přítel něžně večeří s jinou. Nečekaně, prudce a bolestně zlomené srdce velí Elizabeth nechat nevěrníkovi klíče od bytu u majitele Jeremyho a vracet se do baru po několik dalších nocí, aby – jako všichni zrazení v lásce – marně hledala odpověď na otázku „proč“ a bezvýsledně potlačovala hořkost nezdravými sacharidy místních sladkostí. Jeremy (jenž se stejně bezvýsledně pokouší vyléčit z rozchodu s přítelkyní Katjou) přijde s barovým moudrem, které je stejně laciné jako hluboce filozofické: ze všech koláčů mu vždycky jako poslední zbude borůvkový – a nikdo  nedokáže vysvětlit, proč to tak je. Nejsou přece o nic horší než jahodové či jablečné...

Mezi Jeremym a Elizabeth to začne jiskřit, mladá žena je však pevně odhodlaná odjet pryč z města, lhostejno kam, a začít někde znovu – od nuly. Zatímco Jeremy dál nabízí svým zákazníkům borůvkové koláče a nepřestává na ni myslet, Elizabeth, která mu občas pošle pohlednici, se příležitostně živí jako servírka a cestuje – z Memphisu do Nevady a odtud do Las Vegas... A vy samozřejmě nepochybujete, že se jednoho dne vrátí zpátky, aby uzavřela své putování jako dokonalý kruh – nikde jinde totiž nenašla takové borůvkové koláče, barpult, na nějž by mohla složit hlavu s takovou důvěrou, muže, který by ji dokázal tak upoutat... 

A zároveň nepochybujete, že svou dlouhou cestu musela vykonat, aby se mohla vrátit na stejné místo ke stejnému a přece jinému Jeremymu – sama změněná prostřednictvím dvou tragických příběhů lásky, jichž byla svědkyní.

Elizabeth se musí vrátit do Jeremyho baru (jehož ruský název znamená – nikoli náhodou – „klíč“) už proto, že empatického barmana hraje Jude Law – a to je také prostý a účelný klíč k milostnému dramatu s chutným názvem, se kterým po jeho loňské premiéře v Cannes měla kritika nevídaný problém: od čínského „uměleckého“ režiséra Wonga Kar Waie totiž čekala podobně složitý filozofující snímek, jakým byl jeho zatím poslední celovečerní film 2046 (2005). Moje borůvkové noci jsou však prvním anglicky mluveným celovečerním filmem padesátiletého režiséra a logicky sázejí na navenek prosté jistoty – a mezi ty patří nejen Law, který nesčetněkrát dokázal svou nevšední romantickou přitažlivost, ale i další krásní a populární herci dominující bezchybnému obsazení (jež bylo z angloamerických herců, s nimiž režisér chtěl pracovat už delší dobu, sestaveno dřív, než vznikl scénář!). Jistotou je sice sám oblíbený hollywoodský žánr milostného dramatu. Se „známými“ prvky (včetně Lawa, který je tu přece jen trochu jiný než obvykle) si totiž Kar Wai pohrává způsobem, který mohou ocenit spíš milovníci žánrových milostných příběhů než „umělecká“ kritika, která zase jednou pro koláč nevidí borůvky. Pokud se ovšem na Moje borůvkové noci pohrnete jako na standardní doják o lásce, můžete narazit na to, že jde přece jenom u poněkud svébytný filmařský kousek. Vyrazit do kina bez předem hotového názoru se ovšem rozhodně vyplatí. 

Protože jsem v zásadě prostoduchá,  Stvořeni pro lásku (2000) se mi líbilo jako milostné drama a naopak se mi nelíbilo jeho překalkulované pokračování 2046, takže s Borůvkovými nocemi nemám problém. Oceňuji tak volbu debutující Norah Jonesové, která si do filmu přinesla samozřejmé charizma popové star i neokoukatelnou křehkou opravdovost, i nestandardní výkony hvězd, jimiž neotřásl ani Asiatův prožluklý zvyk během spontánního natáčení neustále měnit scénář. V obsazení vedlejších rolí nepřekvapí ani tak David Strathairn (který patrně ani neumí být špatný) jako alkoholický policista Arnie, se sebevražednou umanutostí se pokoušející udržet dysfunkční vztah, jako spíš úchvatná Rachel Weiszová coby jeho osudově nevěrná žena Sue Lynne („varovná“ manželská epizoda v Memphisu). A není to jistě jen krátkým sestřihem, že „dospěle“ působí i Natalie Portmanová coby nešťastná, prolhaná pokerová hráčka Leslie, jež se pokouší neustále smlouvat se Štěstěnou prostřednictvím druhých, ať už jde o jejího otce nebo o Elizabeth („varovná“ hráčská epizoda z nevadského kasina, upozorňující na nutnost poctivé hry s osudem, ať se k nám chová jakkoli nespravedlivě). Právě díky plavé Leslii se vyprávění, dosud klaustrofobně uzavřené do interiérů nočních barů, otevírá do „světlejší“ a vzdušnější podoby road movie: Eliza-   beth, jež z New Yorku odjela linkovým autobusem, se odpoutá od služebného, statického postu servírky a zmůže se na auto, jež jí konečně umožní svobodný pohyb... Zde si nelze nevšimnout režisérovy hry s odlišnou dynamikou dvou hollywoodských žánrů  – psychologického dramatu a road movie, jež prostě a logicky akceleruje vyprávění (podobně jako v romanci standardní „běh hrdiny za jeho láskou“). 

Fakt, že zmíněné postavy jsou prakticky všechny, které v příběhu vystupují (zbývá ještě zmínit hudební hvězdu Cat Power – pod jejím skutečným jménem –  v roličce Jeremyho bývalé přítelkyně), ovšem prozrazuje Moje borůvkové noci jako ryzí komorní příběh. Intimní cesta, již Elizabeth vykoná, je samozřejmě typickou cestou duchovní, a hrdinčin pohyb prostorem je především zviditelněním jejího hledání sebe sama. Příběhy druhých ji vracejí z role vnitřně nejisté a bezradné pozorovatelky, která se po citovém zranění odmítla angažovat ve vztahu k Jeremymu, zpátky do aktivní pozice, jež jí umožní „ustálit se“ nakonec v novém vztahu. Po čase (2046) tak Kar Wai ovládl další vypravěčskou dimenzi – prostor –, což mu umožnilo právě natáčení v USA, jež disponují pro diváky dobře známými „ikonickými“ místy (nikoli náhodou vyprávění akceleruje v hráčském městě Las Vegas, jež ovšem režisér ukazuje vlastním osobitým způsobem). Bylo by samozřejmě hloupé, kdyby Kar Wai řešil motiv ovlivnitelnosti vlastního osudu prostředím, v němž se nacházíme, skutky našich bližních i naším vlastním přičiněním – stačí, že všechny tyto prvky přibírá do hry (a vzhledem k prokomponovanosti těchto „vnitřních zápletek“ není asi náhoda, že jeho americký spoluscenárista Lawrence Block je spisovatelem kriminálních románů). Kar Waiovi se hodí do krámu i epizodická struktura příznačná pro žánr road movie, jež diváka konfrontuje s dalšími a dalšími hrdinčinými zkušenostmi, takže dokáže přijmout její proměnu, aniž by o ní musela sáho-dlouze řečnit.  

O tom, že se Elizabeth vrátí „sama k sobě“, ostatně svědčí i fakt, že vystupuje v každé z epizod pod „pozměněným“ jménem (Lizzie, Beth): hollywoodské ovzduší tak proměňuje svébytný druh fetišistického pohledu, jímž Kar Wai rád voyeursky sledoval své ženské postavy zvnějšku a zároveň jaksi zevnitř, jako by vzorky látek jejích šatů prozrazovaly nějaká nerozluštitelná tajemství jejich duše. Hollywoodské vypravěčství i angličtina sama mu nicméně umožnily natočit „americký“ film, v němž anglofonní herci působí nadstandardně přirozeně, přestože se pohybují v amerických žánrových klišé, jimiž jsou umně olepeny zmíněné (i mnohé nezmíněné) a poměrně rafinované „vnitřní“ konstrukce. 

Byť svého oblíbeného kameramana Christophera Doylea nahradil Dariusem Khondjim (Sedm), stvořil Wong Kar Wai v americkém kulturním prostoru a krajině svůj svět, neprostoupený tentokrát melancholickou tragikou, ale tesknou snovou hudebností, vnášející elegantní odstup mezi vás a postavy (takže vás nutí se nad nimi zamýšlet a ne pouze se s nimi ztotožňovat). Je přitom jen dobře, že jsme konfrontováni s delší podobou filmu (v amerických kinech se hrála  90minutová verze). Moje borůvkové noci na mne navzdory této pomalosti působí stejně orgiasticky jako Speed Racer (a není to jen použitím „neonových“ efektů): také zde se buduje svébytně rytmizovaný ornamentální prostor s chytlavým tekutým designem, který se ovšem neopírá o zběsilou efektní demonstraci nových technologií, ale o možnosti klasické kamery a klasického žánrového vyprávění vázané na hypnotický rytmus, nutící vás přepnout na zvolněný „noční“ režim mezi realitou a snem, kde se případně beze studu může odehrát i banální příběh s dobrým koncem.

Záměrně jakoby zpomalovaný rytmus způsobuje, že dlouho odpíraný polibek má pro diváka hodnotu orgasmu, zatímco půlnoční blues se plazí z hudební skříně do tajemné barové tmy, v níž nebylo dosud zdaleka všechno řečeno. Protože Kar Waiovy filmy se často prolínají a pokračují, nezbývá než říct: „Pokračování příště.“ Těšíte se?