Capote

Snímek Capote má toho nejslizčího kladného hrdinu, jakého jsme za posledních pár let mohli vidět na plátně. Anebo taky toho nejšarmantnějšího padoucha, vyberte si. Záleží na blízkosti pohledu a váze, kterou přikládáte spíš uměleckému dílu samotnému, anebo životu člověka, jenž toto velké dílo vytvořil. Obrázek spisovatele, jemuž se u nás obvykle říká stroze ?Kapot?, se odpudivě zabarví už jenom, když správně fouňovsky vyslovíte jeho jméno jako ?Kchepoutý?. Snobský dandy, věčně hrající svou Truman Show a self-promotion, přesně splňuje klišovitý prototyp sebestředného afektovaného buzíka, přičemž ono označení buzík či dokonce ošklivě buzerant, v sobě obsahuje jak ?homosexuální změkčilost?, tak nemorálního manipulátora s životy ostatních, a v nejlepším případě jen dotěrného otravu, horšího než inspektor Columbo.

Na začátku Capota v nás debutující režisér Bennett Miller navozuje pocit, jaký nejspíš zažívali obyvatelé městečka Halcomb v Kansasu, kam slavný newyorský žurnalista a zakladatel non-fiction románu přijede v roce 1959 sbírat informace o nepochopitelně brutálním vyvraždění počestné farmářské rodiny. Sledujeme tedy příběh psaní za příběhem románu Chladnokrevně, jenž dodnes zůstává nedostižným vzorem přepečlivého popisu každodennosti, který ani na okamžik nenudí a není v něm jediné slovo navíc. V úvodních minutách se sice nelze vyhnout prvnímu špatnému dojmu, ten ovšem postupně opadá a zakrslík s kastrátskou fistulí si získává důvěru lidí na místě činu i v kinosále. Čímž udělají všichni chybu, protože pro Capoteho stojí literatura výš než lidský život a je ochoten kvůli dobrému románu udělat (téměř) cokoli. V poslední třetině filmu proto vchází na scénu povinná deziluze, rozklad hrdiny na antičástice. Capote je k jednomu z dvojice vrahů přitahován nejen kvůli osudové podobnosti (?Jako bychom vyrůstali ve stejném domě, ale on jednoho dne odešel zadními dveřmi a já předními?), ale také eroticky. Ani tak se ale posedlý spisovatel nenechá zviklat k samaritánství a všechnu svou citlivost napře jenom na to, aby z lidí důvěrně vymámil co nejvíc dat. Capoteho dilema je šílené: chce čtenáře dojmout, aby pochopili duši vraha a sami se tak stali lepšími lidmi, ovšem pro ?správný? závěr knihy musejí čekat, až bude provedena poprava.

Žádná recenze na Capoteho se nemůže vyhnout hereckému výkonu Philipa Seymoura Hoffmana. Ten předvádí ukázkový ?oscarový koncert?, jenž dává vzpomenout na jiné, ocenění-zásadně-hodné kreace typu Rain Mana, Zrůdy nebo Raye a nutí ptát se, co je tak přitažlivého na tom, pokud se někdo zcela rozplyne v roli, tím, že zamaskuje svou původní civilní tvář za hradbu detailně odpozorovaných gest a dikce. Těžko říct, zda Hoffman do filmu zapadá, nebo v něm ruší, když na sebe poutá veškerou pozornost. (Přinejmenším zatlačí do pozadí i vynikající Catherine Keenerovou, jež tu v osobě Harper Leeové, Trumanovy parťačky a autorky knihy Jako zabít ptáčka, našla odvahu k fyzické ošklivosti, která kontrastuje s morální pevností jejího charakteru.)

Ale u Hoffmana nejde jenom o manýru, již nespíš nebylo možné pominout. Jeho hraní se zvolna propadá k pomalému odumírání výrazu, jakého dosáhli například Billy Bob Thornton v Muži, který nebyl nebo Bill Murray ve svých posledních úlohách. Tento druh herectví nyní poutá akademiky téměř stejnou měrou jako excentrické hraní na doraz. Dokázal bych pět na Capoteho chválu velmi dlouho. Oceňuji jeho zimomřivě pošmournou atmosféru, snahu o to působit aktuálně a ne jako retro z 50. a 60. let i korektní, ale neidealizující způsob, jak zobrazit hrdinu-gaye. Myslím ale, že se snímek podstatně míjí s tím ukázat, v čem byla a je kniha Chladnokrevně tak velká a převratná. Truman Capote se v ní snažil popsat vše viditelné a co nejširší společenský kontext, který vede k činům. Šlo mu o objektivitu, v níž je autorská paměť absolutním garantem, ale autor není vidět a ve vyprávění se neprojevuje. Film o Capotem společenský kontext téměř vymazává a pokouší se postihnout to neviditelné, co se odehrává uvnitř autora coby jedné z postav dramatu. Jenomže neumí zprostředkovat samotnou tvorbu ani její výsledek. Spíše než o psaní vypráví o tom, že Truman nic nepíše, a nebo nám jen nevynalézavě nechá autora předčítat pár odstavců. Ani z jednoho přitom není cítit, že Capote lidi nejenom vykořisťoval, a pak si uvědomil svůj hřích, ale také to, že lidem skutečně rozuměl. Škoda, mohl to být vynikající film.