Čas, který zbývá

Jednoduchý minimalistický film není přesně tím, co by člověk čekal od režiséra tak rafinovaného a často teatrálně extravagantního, jako je Francois Ozon. Ovšem těžko mu vyčítat průzračnou prostotu ve chvíli, kdy se rozhodl natočit úvahu o smrti, jež je pro něj dílem navýsost osobním. Pohrávání si s představou vlastního konce není ostatně pro tvůrčí duši záležitostí nijak výlučnou, tato tendence nám ovšem na druhou stranu poskytuje dosti materiálu ke srovnání a z tohoto srovnání, obávám se, Ozon vychází se ctí jen poloviční.

Při pohledu na jeho hrdinu (a evidentní alter ego), mladého úspěšného a homosexuálního módního fotografa Romaina, se neodbytně vnucuje vzpomínka nejen na jiný režisérův snímek, brilantně křehkou studii Pod pískem, ale i na tematicky přímo související Collardovy Noci šelem či Chéreauova Mého bratra. Ve všech případech je téma, jehož věrohodné zobrazení si může ověřit naštěstí jen málokdo, svou obnaženou citovostí (nerovná se citové exhibici) a syrovou upřímností nesmírně sugestivní a v konfrontaci s nimi lze daleko snadněji rozeznat, kde končí jednoduchost a začíná banalita. Což je hranice, na níž Ozon až nebezpečně často balancuje.

Nelze mu přitom upřít upřímnou snahu zbavit se byť i těch nejmenších náznaků melodramatičnosti: jeho hrdina není stvoření zvlášť sympatické ani výjimečné, jeho vztahy s rodiči i sestrou jsou méně než harmonické a odhalení lékařské diagnózy na jeho základním životním nastavení mnoho nemění. Nekoná se žádné usmiřování, žádné srdceryvné citové výlevy. Jen rozchod s přítelem a ještě důslednější izolace, z níž jedinou výjimkou je hrdinův vztah k babičce, vedený ovšem krutě pragmatickými argumenty. Nastavení příběhu je tedy v zásadě velmi sympatické, problematický je však jeho průběh. Romain bloudí po krajině vlastního života v touze vyrovnat se se sebou i situací, což je sice materiál velmi nedramatický, stále ale zajímavější než jiné aspekty jeho příběhu, jež, alespoň mně, zavánějí až přílišnou očekávaností. Mám tím na mysli Romainovy personifikované návraty do dětství anebo celý motiv jeho setkání s nešťastnou servírkou Jany. Mnohokrát použitý a díky tomu i notně zprofanovaný motiv slunce zapadajícího do moře a osamělého umírání na pláži (jak nevzpomenout na Smrt v Benátkách!) proto není zvlášť působivou pointou filmu, jemuž nelze upřít poctivou snahu a slušnou dávku citovosti, jenž ale ničím nepřekvapí a rozhodně vám nesvine duši do kuličky, už pro kultivovanou nepřítomnost skutečného vnitřního strachu a bolesti.

Snad nejpříjemnější je na něm (s okouzlenou výjimkou charizmatické Jeanne Moreauové) výkon Melvila Poupauda, který v nastavených intencích odvádí v subtilní přeměně sebevědomého světáka v do sebe se propadajícího odsouzence maximum.