Casanova

Bylo, nebylo poprvé. Stařičký Casanova svěřuje svitkům pergamenu tajemství největšího svůdníka, jakého svět poznal. Zároveň ale zpochybňuje své právo o něm vůbec psát, protože ho vlastně příliš neznal.

Bylo, nebylo podruhé. Jedenáctiletého Giacoma opouští jeho matka, divadelní herečka, se slibem, že až bude nejhůř, určitě se vrátí.

Bylo, nebylo potřetí. Mladý Giacomo Casanova (Heath Ledger) láme jedno ženské srdce za druhým. Osloví očima, rozestele empatií, uspokojí činem a vzpomínku nepokazí opakováním. Pravda, pár a párkrát se o svá práva na právě uspokojovaný klín přihlásí manžel, otec, snoubenec či jiný trapně praktický muž, takže Casanova musí vyzkoušet chatrnost benátských střech, šířku jejich kanálů a (ne)dotknutelnost akademické půdy, ale i když ruka místní inkvizice tu a tam přece jen dosáhne na jeho límec, pod šibenici ho nikdy nedovleče, protože vlivnou přímluvu vždycky najde u benátského dóžete. Jenže i ten má tentokrát podmínku – Giacomo se musí konečně oženit. A tak se Casanova se svým sluhou Lupem usadí nedaleko tržiště a začnou vybírat nevěstu. „Tahle ne, ta svého předchozího manžela otrávila, tahle také ne, protože ta svého manžela ještě otrávit nestačila,“ až jejich volba padne na Victorii, pannu nejen nadmíru půvabnou, ale nadto ještě mužem skutečně nedotčenou, což v ní vyvolává nejen neobyčejný chtíč, ale také mimořádnou sílu, jež dokáže zničit stejně klec na kanára jako mostní obrubeň z bytelného masivu. Všechno by se zdálo, jak má být, kdyby krátce po zásnubách nepadla Casanovovi do oka nepřístupná, na svou dobu neuvěřitelně emancipovaná a nejedním tajemstvím opředená Francesca Bruniová (Sienna Millerová) a kdyby do Benátek nepřijel jeden z nejvyšších vyslanců papežské inkvizice, biskup Pucci (Jeremy Irons) s jasným úkolem toho chlípného prznitele svátosti manželské najít a oběsit.

V komedii plné záměn a převleků svou významnou roli sehrají ještě Francesčin snoubenec, sádelnatý obchodník sádlem Paprizzio (Oliver Platt), její zajímavě odkvétající matka Andrea (Lena Olinová), resp. Victoriin ctitel a Francesčin bratr Giovanni.

Největší problém Casanovy je v tom, že do sebe jako houba nasákl všechno, co šlo okolo, a přitom si nepohlídal to základní. Postav, záměn, převleků a point je v něm víc, než jeden film dokáže unést, na druhé straně to základní, láska mezi Casanovou a Francescou, působí v nejlepším případě vlažným dojmem. Mezi hlavními hrdiny necítíme spalující oheň osudové lásky, spíš jen umanutou scenáristovu ruku snaživě manipulující s mihotavým plamenem hřbitovního kalíšku. Dílem je vina na straně přesyceného scénáře, dílem na straně herců. Heath Ledger nemá ani zdaleka takové charizma jako svého času Gérard Philipe a do příběhu vklouzává jako do zcela nových rukavic, líbí se mu, ale ještě se v nich necítí tak úplně svůj. Ještě hůř je na tom Sienna Millerová (Po krk v extázi), s tak velkou a náročnou rolí se dosud nepotkala a při nejlepší vůli nedokázala všechny rysy své hrdinky vykreslit v náležitě přesvědčivé zkratce. Až příliš se soustřeďuje na feministickou fasádu, ta však Francescu divákovi spíš vzdaluje, než aby mu dovolovala jí skutečně rozumět a upřímně jí fandit. V hereckých výkonech vůbec panuje podivná disharmonie. Jeremy Irons hraje s očividnou chutí a tradiční perfekcí, ale je to postava jakoby z jiného filmu (viděl bych to spíš na nevázanou parodii). Bezvýhradné absolutorium si tak zaslouží jenom neodolatelně sebeironický a tragikomicky věcný Oliver Platt, jemu jedinému jsem věřil, že svého hrdinu jen nehraje, ale skutečně jím je.

Zatímco našinec odkojený tradicí francouzského dobrodružného filmu očekává od milostného příběhu z poloviny 18. století především velikou lásku a divoké souboje, v Hollywoodu etablovaný Švéd Lasse Hallström, dosud spojovaný převážně s vážnějšími tématy (Pravidla moštárny) vsadil na jakousi modernizovanou variantu commedie dell’ arte: K typizovaným figurkám, překotnému ději, spoustě převleků a ještě většímu počtu záměn přimíchává do důsledně dobových Benátek létající balony, emancipační projevy na půdě univerzity a nápadně digitální triky. Hru s žánrem však spolu se scenáristy příliš rozvolňuje a zahlcuje. Tu by chtělo odmontovat od auta páté kolo, tu vyhnat ze hřiště přebytečné hráče, tu si připomenout, že vypráví hlavně o lásce. Pokud by se podařilo tyto součástky utáhnout a stroj celkově vyladit, aby nezaručoval jen pohyb, ale i zážitek z jízdy, Casanova by se bez problémů vznesl do vyšší jakostní třídy. Takhle zůstává příliš roztříštěný, aby mohl skutečně vtáhnout, příliš digitální na dobovku a příliš málo zamilovaný na romanci. Ale také příliš nabitý dějem a příliš vtipný na to, aby mohl nudit!