Kung Fu Panda

Po (vyslovuj „Pou“) je velká tlustá panda, která žije v malé čínské vesnici pod chrámem a je velkým fanouškem kung-fu, především legendárních bojovníků známých jako „Pět postrachů“ (tygřice, jeřáb, kudlanka, zmije, opičák), kteří žijí nahoře v chrámu s mistrem Šifu a velmistrem Ugvejem. Po ale kung-fu neovládá a jeho otec sní o tom, že po něm syn záhy převezme jeho nudlové impérium (přesněji řečeno malý stánek s nudlemi).

Když se Ugvej rozhodne vyvolit „Dračího bojovníka“, který jediný je schopen ochránit zemi před uprchlým superpadouchem Taj Langem, Po chce být u toho. A díky souhře náhod (nebo díky neomylnému osudu?) je za vyvoleného označen on, k velké nelibosti Šifua i Pětky. Nikdo samozřejmě nevěří, že by někdo, kdo si nevidí přes břicho na spodní pracky, mohl Taj Langa porazit. Že by Ugvej po staletích meditování konečně definitivně zmagořil?

Na základě reklamní kampaně byste mohli získat dojem, že Kung Fu Panda je dalším typickým letním rodinným CGI produktem, ve kterém zvířátka dělají popkulturní vtípky, zakopávají, prdí a hraje k tomu písnička „Kung Fu Fighting“. To ale není (zaplaťpánbůh) tak úplně pravda. Tento nejnovější film studia DreamWorks především neobsahuje žádné dnes tak běžné popkulturní odkazy a vtípky – takže je pochopitelný pro diváky téměř na celém světě a bude pro ně pochopitelný i za pár desetiletí. Co je ale ještě důležitější: Kung Fu Panda je velmi dobrý kung-fu film. Nikoliv „velmi dobrá parodie na kung-fu filmy“ nebo „film s velmi dobrými bojovými scénami“, ale opravdu VELMI DOBRÝ KUNG-FU FILM, který filozofii a mytologii tohoto bojového umění zachycuje s velkou procítěností a úctou. Což neznamená, že v něm nejsou cartoonové akční scény a vtípky se zakopáváním a tělesnými funkcemi. I „Kung Fu Fighting“ tam je, ale až při závěrečných titulcích...

Výtvarná podoba filmu je od prvních sekund skvostná a připomíná staré asijské malby říznuté mangou. Po pár minutách se ukáže, že šlo o sen, a film přejde do poněkud „realističtější“ vizuální podoby, ale stále je potěšení se na plátno dívat a oceňovat stylizaci, kompozici i choreografii. Možná je to i tím, že hlavní výtvarník i kameraman (i když by se v tomto případě mělo „cinematographer“ asi překládat nějak jinak) mají neomylně asijská jména.

Nezvykle dobře jsou vykresleny i hlavní postavy: Po, jeho otec i oba mistři jsou patřičně dojemní i vtipní, aniž by působili trapně. Mají na tom obrovskou zásluhu hlasové výkony Jacka Blacka (který ani v nejmenším nepřipomíná „komika Jacka Blacka“), Dustina Hoffmana a dalších. Naopak obsazení hvězd do rolí Pěti postrachů (Angelina Jolieová, Lucy Liuová, Jackie Chan) bylo spíše reklamním tahem – mají ve filmu jen pár vět a klidně by mohli být zticha. Většina filmových kopií ale samozřejmě bude dabovaná a dabing jsme do uzávěrky neslyšeli.

Samozřejmě, že je mnoho vtipů ve filmu založeno na tom, že tlustá nemotorná panda je legrační. Samozřejmě, že hlavní hrdina nemluví jako syn čínského prodavače nudlí, ale jako současný teenager. Samozřejmě, že hlavní zápletka probíhá přesně tak, jak očekáváte: Pandě nikdo nevěří, panda to chce vzdát, pandě začne někdo věřit, panda začne věřit sama sobě, panda objeví svou vnitřní sílu, panda dá zlu na prdel. Občas se ale ve filmu objeví moment, který je na dětský animák až příliš sofistikovaný a zajímavý: Například miniaturní velmistr Šifu nevěří, že by z pandy někdy mohl být Dračí bojovník, ale sám je s největší pravděpodobností panda červená. Nebo fakt, že Poův nudlemi fascinovaný otec je houser a nikdo ve filmu nahlas neřekne, co z toho asi vyplývá.

Kung Fu Panda není žádná šokující revoluce, která by kráčela nějakou novou cestou. Je pouze lepší, než většina z vás pravděpodobně očekává. K naprosto profesionálnímu řemeslu, na které už jsme u DreamWorks skoro zvyklí, tentokrát přibyla i špetka něčeho navíc.