Bathory

Zbyly tu jen rozvaliny bílých zdí, krkavci mordující vypasené krysy a legenda. Legenda o krvelačné hraběnce Alžbětě Báthoryové, která si chtěla koupáním v krvi mladých panen udržet věčné mládí. Ale lze takové báchorce věřit? Zvlášť když povinností kronikářů je naslouchat vítězům? Pojďte a vyslechněte příběh ženy neobyčejně inteligentní a nebojácné a přitom docela obyčejně lidsky zranitelné tak, jak ho vypráví stařičký mnich Petr (Bolek Polívka), muž, který u toho všeho tehdy byl...

Jen co jedenáctiletou Alžbětu (Anna Frielová) provdali za staršího Ference Nádasdyho (Vincent Regan) a spojili tak dva z nejbohatších uherských rodů, nekonečná válka s Turkem odvála velitele podunajských vojsk daleko od domova. Návštěvy doma byly vždy stejné – krátké, čpící alkoholem a chtíčem, po nichž nezbývalo než rodit děti, ať už živé či mrtvé. Teprve podivná válečná kořist, Michelangelo Merisi (Hans Matheson), malíř chlapeckého vzhledu, jenž si nechává říkat 

Caravaggio, vnesl do Alžbětina života lásku v podobě, o níž se zatím odvažovala jen snít. Tomu dosud neznámému citu se oddala se vší nadějí a silou... Jenže přelom 15. a 16. století nepřeje milostným happy endům, zvlášť když se vaše krása, tělo a majetek osudově stanou terčem hned několika zájmů – záhadné nemoci krevní, s níž si, zdá se, umí poradit jen podivná Darvulie (Deana Horváthová), církve katolické, kterou reprezentuje kardinál Forgáč (Tim Preece), moci světské v čele s uherským králem Matyášem II. (Franco Nero), závisti ženské, jež může být díky Alžbětě Czoborové (Monika Hilmerová) obdivná i zkázonosná, či urputnosti tajemně nevyzpytatelné, jež příběhem prochází v podobě Juraje Thurza (Karel Roden). Byl to právě on, kdo zachránil jejímu muži život, on, kdo jí nabízel pomoc před hněvem krále, on, kdo ji chtěl políbit a byl odmítnut, on, kdo rozehrál tu vysokou hru...

Co napsat o projektu, který stál více než 300 milionů korun a 54 měsíců na něm pracovala tisícovka lidí? O filmu, jehož kopii ukradli nenechavci a chtěli na něm prostřednictvím vydírání vydělat? O snímku, který musel ještě dřív, než ho vůbec kdo viděl, spolknout nejednu pochybovačnou či jinak uštěpačnou poznámku? V první řadě to, že byť se jmenuje Bathory, zdaleka nevypráví (jen) o Čachtické paní. Na to by ostatně Jakubiskovi stačilo výrazně méně postav a výrazně kratší metráž. Nejpozději v okamžiku, kdy do příběhu vstoupí dva podivuhodní mniši, jejichž podobnost s Annaudovým Jménem růže zjevně není náhodná, se svými roztodivnými vynálezy, je jasné, že Jakubisko nevypráví o době Alžběty Báthoryové, ale o jakékoliv době (a té současné zřejmě nejvíc). Vypráví o okamžiku, kdy se chess/šachy mění v chase/hon (snímek jsme viděli v anglické verzi), o principech, které jsou hybateli dějin a hubiteli lidí. Lidé často vyšlou jen impulz, který se sečte s impulzy jiných a vykoná dílo zkázy, které původně nikdo v takovém rozsahu a zničující síle neplánoval.

Je obdivuhodné, jakou si Jakubisko dává práci s tím, aby Čachtickou paní vysekal ze všech nařčení, jež proti ní byla kdy vznesena, s jakou invencí ji nutí prožívat všechna dochovaná fakta ve zcela jiných souvislostech. Tvoří konstrukci, jež je natolik očividná a důsledná, až vnucuje otázku, zda stejně vykonstruovaný a nepravděpodobný není i její opak, a sice historie, kterou se dnes učíme ve školách?

Ve třech kapitolách nazvaných Ferenc, Darvulie a Thurzo vystřídá tři filmové žánry. Začíná melodramaticky, pak udělá úkrok k jakémusi psychedelickému skorohororu a ve finále vsadí na politický thriller. Převlékání žánrového kabátku je náročné, nutí diváka na stejný problém nahlížet znovu novýma očima a o to víc přemýšlet. Prakticky zcela tu chybí humor, který zdobí Jakubiskovy divácky nejvděčnější tituly Tisícročnou včelu a Sedím na konári, přičemž s monumentálním rozsahem díla moc nepomáhá ani hudba Jana Jiráska (Čeští lvi za Nejasnou zprávu o konci světa a Kytici). Chybí jí silný motiv (jakým byl třeba pochod Petra Hapky v Tisícročné včele), který by dokázal spojit všechny vyprávěcí linky do jedné, velmi silné emoce a dát jí nadčasovou sílu osudovosti.

Co tu naopak nechybí, je Jakubiskova tradičně velmi vytříbená obrazotvornost – kompozice obrazu, práce s barvami, výprava  (5000 kostýmů, z toho 82 pro titulní představitelku, 54 lokací, z toho 20 hradů a zámků)... Peníze jsou na tomto zřejmě nejdražším projektu v historii české kinematografie zkrátka opravdu vidět.

Stejně jako všechny skutky a rozehrané příběhy jsou pro Jakubiska jen tahy na velké šachovnici života, jsou pro něj jezdci, královnami a koňmi také jednotlivé postavy. Anna Frielová (nominace na Zlatý glóbus za seriál Pushing Daisies) je bezpochyby výborná herečka, ale častokrát jako by jí chybělo větší charizma, jímž by plátno ovládla svou pouhou přítomností. Na subtilní herecký výkon, jehož mozaika se spojí až úplně posledním záběrem filmu, sází Karel Roden (Prázdniny pana Beana) jako Alžbětin klíčový protihráč.

Bathory je natolik velký film, že ho stejně jako Tmavomodrý svět či Anglického krále jeho velikost nutně poznamenala. Sympatické ale na něm je, že není ambiciózní jen svým rozpočtem, ale také výpovědí. Není to jednoduchý film, bezpochyby v něm ale lze znovu a znovu nalézat nové motivy, postřehy a výzvy.