Zapomenutý ostrov

Vytřiďme zrno od plev hned v úvodu – Zapomenutý ostrov je film pro holčičky mezi 8 a 10 lety a nikdo starší by mezi jeho diváky být neměl, snad nezbytní rodiče. Jak tedy poměřovat jeho kvalitu? Dětským nadšením, anebo mírou dospělé nudy? 

Svět, v jehož existenci nás film nutí věřit, je spíše ztělesněním dětského snu než realitou. Ostrov, skrytý kdesi v hlubinách jižního Pacifiku, je milosrdně zbaven všech nevýhod civilizace (třeba škola), zachovává si ovšem všechny její přednosti (internet a pravidelná dodávka potravin a čtiva). Malá Nim, jejíž maminku kdysi dávno pozřela velryba (tvrdí Nim), tu žije s roztomile velkorysým a nepuntičkářským tatínkem Jackem, který dýchá (kromě dcery) jen pro výzkum planktonu. Čemuž Nim s dospělou shovívavostí přihlíží a sama se věnuje hrátkám se svými zvířecími přáteli a hltání knih o největším dobrodruhovi na světě, Alexi Roverovi. Pak ale tatínek jednou odjede za zvlášť vydařeným planktonem a věci dostanou rychlý spád – strhne se bouře, tatínek se v satelitním telefonu neozývá, do ekologicky uvědomělé domácnosti přijde mail podepsaný Alex Rover a k ostrovu zamíří moderní piráti, tedy obří turistická výletní loď. Jak to má jedenáctiletá holka zvládnout? Když navíc netuší, že pomoc na druhém konci e-mailu nepatří fešákovi s fedorou, ale neurotické spisovatelce, která už 16 týdnů neopustila svůj byt?

Pokud bych se měla bláhově pokoušet o odhad, řekla bych, že holčičky se nudit nebudou – lachtan má smysl pro rytmus, dospělí zaclánějí přiměřeně, Nim je (hlavně) díky Abigail Breslinové sympatická a rozumně dominující, ostrov je malebný. Jako potenciální doprovod mohu sice polemizovat s tím, jak málo se toho ve filmu vlastně stane, z kolika zdrojů tvůrci kradli a jak nevyrovnaný je tón vyprávění (čítající jak humor ve stylu plynatého lachtana, tak docela legitimní druhoplánovou úvahu o útěku z civilizace). Na druhé straně: film je prost skutečného nebezpečí, pln rodinných hodnot a mravních ponaučení – takže minimálně žádné škody nenadělá.