Akta X: Uvěříte

Poslední díl kultovního televizního seriálu skončil před šesti lety a od natočení snímku Akta X: Film, který jeho popularitu krátce znovu pozvedl k výšinám diváckého zájmu, uběhlo deset let. Dlouhý čas uplynul i v samotném příběhu: Dana Scullyová a Fox Mulder žijí společně své osamělé životy. Ona pracuje jako lékařka v nemocnici, on se skrývá v ústraní své pracovny po nespravedlivém nařčení na základě zfalšovaných důkazů. FBI však slíbí Mulderovi beztrestnost, když použije svých zkušeností při práci s velmi nedůvěryhodným médiem, jež se samo nabídlo jako pomoc při hledání ztracené agentky Bannanové. Jde o bývalého kněze Crissmana, jenž kdysi zprznil 37 ministrantů, celá desetiletí tráví kajícnými modlitbami k mlčícímu bohu a mezi Mulderem a Scullyovou znovu rozdmýchává otázku, která tvoří podstatu jejich fungování jako klasické pátračské dvojice.

K nekonečnému sporu mezi racionalitou a vírou odkazuje už samotný název filmu. Je tedy padlý kněz šejdířem, pokoušejícím se svým vystoupením o morální rehabilitaci, či vizionářem, jenž jako jediný dokáže pátrače z FBI přivést na stopu únosců mladých žen? Najde Scullyová odvahu znovu se se svým dávným parťákem vydat na cestu do temnoty, i když ji momentálně mnohem víc zajímá její nemocniční praxe? A oholí si Mulder konečně ten ohavný plnovous, který mu narostl?

Zatímco na poslední otázku dávají žánrová schémata hollywoodského vyprávění uspokojivou odpověď už předem, ostatní se stávají předmětem hry, kterou s námi hrají tvůrci, ošlehaní letitým soubojem s tvárným schématem původního seriálu. Producent, režisér a scenárista Chris Carter a scenárista Frank Spotnitz neváhali namíchat atmosférický drink, pitelný celkem očekávaně i pro ty diváky, kteří o fenoménu Akt X mají jen přibližnou představu. Charaktery hrdinů jsou i pro ně jasně vyprofilované jejich jednáním i promluvami a přitom pevně koření  v minulosti: zatímco Mulder se v nové akci symbolicky znovu pokouší zachránit svou (pravděpodobně dávno mrtvou) sestru, Scullyová, traumatizovaná smrtí synka Williama (viz seriál), zase zoufale usiluje o záchranu svého těžce nemocného malého pacienta, jehož už odepsali i zástupci boha na zemi z vedení církevní nemocnice.

Oba hlavní představitelé vzbuzují přesvědčivý dojem otřískanosti, i když vztahová chemie mezi nimi funguje – stejně jako mnoho věcí v tomto filmu – spíš ze setrvačnosti. Přesvědčivá Gillian Andersonová přitom návrat ke „své“ roli zvládla výrazně snadněji než David Duchovny, jenž místy působí jen odtažitě a prázdně. Také kvůli možnosti vidět ty dva zase pohromadě v jejich starých rolích film bude asi přitažlivější pro fanoušky seriálu než pro diváky „zvenčí“. A milci seriálu tvůrcům jistě odpustí to, co „normální“ publikum vydýchá jen stěží: nevěrohodné dějové zvraty, značně křečovitě vyklenutou dramatickou linii a až přepjaté soustředění na otázku osobní víry v boha, na niž  se vyprávění úzkostně koncentruje.

Nová filmová Akta X přitom  opomíjejí „konspirační“ seriálovou linii a soustřeďují se na realističtější a intimnější linii „noční můry“. Ta se opírá o výrazný paranormální prvek v podobě postavy vizionářského kněze v zajímavém podání Billyho Connollyho, která vychyluje i samotnou žánrovou páteř vyprávění – klasický detektivní thriller o záchraně unesených osob. Komorní atmosféru ve stylu Insomnie Christophera Nolana (paranoia uprostřed sněhu, zimy a tmy), již zajímavě rozehrává kameraman Bill Roe, ovšem najednou začne přebíjet stále rušivější snaha tvůrců zakormidlovat příběh k nějakému zřetelnějšímu řešení, jež by vyhovělo jak „scullyovským“ rozumářským požadavkům, tak „mulderovské“ iracionalitě. Ke slovu se tak dostává ujetý, explicitní motiv východoevropské mafie unášející pěkná děvčata kvůli bizarním „frankensteinovským“ experimentům. V jisté chvíli jsem tak zatoužila, aby pokoutní chirurgický tým (komunikující mezi sebou současně rusky, česky a srbsky!) už konečně ve svých sešívačských pokusech následoval své mimozemské kolegy z Burtonovy komedie Mars útočí!.

Akta X: Chci uvěřit tak bohužel zmarňují možnost nabídnout  nám něco víc než jen evokaci seriálu v podobě neumně „sešívaného“ monstra, překvapující viditelnými švy. Chris Carter se naneštěstí nezařadil mezi ty zkušené televizní tvůrce typu J. J. Abramse nebo Paula Greengrasse, kteří si nedávno začali tak energicky pohrávat s hollywoodským vypravěčstvím. Je škoda, že se distancují od možnosti konfrontovat současnost se seriálem, spjatým s Amerikou před 11. zářím, dokonce tak očividně, že stěny v centrále FBI zdobí dvojicí fotografií dvou bývalých amerických prezidentů. Do světa mezi Hooverem a Bushem starším se řadí i idiotská „bondovská“ idyla hrdinů pod závěrečnými titulky, jíž se mi už opravdu nechce uvěřit...