René

V šestnácti jsem byl potrestán odnětím svobody ve výši dva a půl roku nepodmíněně. Jestli soudce věděl, kam mne posílá, byla to od něj sviňárna. Prase zasraný. On věděl, že mě posílá někam, kde mě za prvé nikdo převychovávat nebude a za druhé, že se naučím společnost (díky přístupu bachařů) nenávidět. A tudíž mi vlastně vyznačil cestu do dalšího života.“

Ve stejném okamžiku, ke kterému se v autobiograficky laděné knize „Běžec na trati k...“ vrací nenapravitelný recidivista René Plášil, začíná
i časosběrný dokument Heleny Třeštíkové. Je mu sedmnáct, píše se rok 1988 a jako student vojenského gymnázia, který se dopustil krádeže, si odpykává exemplární trest, jeho věku a míře provinění naprosto nepřiměřený. Jenže čas běží a navzdory všem amnestiím, odhodláním a slibům se Reného situace nelepší, spíš naopak. Místo aby na šikmé ploše dokázal najít pevný bod, od kterého by se dalo odrazit, klouže stále níž...

Zatímco u předchozího časosběrného dokumentu, který jedna z našich nejlepších dokumentaristek uvedla do kin, Marcely (2007), měla autorka práci ulehčenou tím, že život sám narýsoval nebývalé silný a dramatický oblouk, v případě životních osudů Reného už je celá věc podstatně zapeklitější. Reného příběh je stále stejný – vězení, krátce na svobodě, vězení, do toho občas nějaký ten zdravotní či vztahový problém. A přitom se jedno silné téma doslova vnucuje – jak dokumentaristka ovlivnila a ovlivňuje život zpovídaného, kde se profesionální přístup mění v obyčejně lidský a kdy za „svého“ hrdinu přejímá odpovědnost? Pokud by byl film postaven právě na vztahu Reného a Třeštíkové, na jeho proměnách, pádech a všech morálních i etických úskalích (v této verzi je například překvapivě odbyt moment, kdy René vykradl byt režisérky) byl by mnohem lepší. Byl by intimnější, naléhavější a mnohem kontroverznější.