Mamma Mia!

Filozofové tvrdí, že má-li mít lidský život svou základní kvalitu, musí stát pevně na třech pilířích. Vypůjčíme-li si tuto tezi, pak pilíře, na nichž stojí kvalita filmové verze muzikálu Mamma Mia!, jsou zřejmé a pevné jako skála. Tím prvním je hudba. Druhým Meryl Streepová a třetím Řecko.

Děj je jako ostatně u většiny muzikálů prostinký a pohybuje se povýtce na hranici rozehrané základní situace. Jde o to, že kdyby Donna nebyla před lety „taková malá coura“, neměla by teď problém. Jenomže ona tak usilovně zapomínala na zradu muže svých snů, amerického architekta Sama, že dnes nedokáže říct, zda je otcem dvacetileté Sophie on, britský bankéř Harry anebo australský spisovatel Bill. Neví a je jí to vlastně jedno, protože se už dávno naučila postarat se sama o sebe i svou dceru a na malém řeckém ostrůvku zručně kličkuje mezi hypotékami, internetem a přípravami na Sophiinu svatbu. Ke štěstí jí úplně stačí, když dorazí dvě její kamarádky, Tanya a Rosie, s nimiž kdysi krátce provozovala skupinu Donna and the Dynamos.

Jenže…

Sophii nejistota nesvědčí a vedena mylným pocitem, že se nemůže vdát, dokud nepozná svého otce, a tudíž nezjistí, kým je, pozve bez matčina vědomí na svatbu všechny tři pány, kteří se dostaví přesně a disciplinovaně, plni rozechvění a hřejivých vzpomínek. Co dál? Co myslíte…

Doby, kdy v sobě muzikály nesly nějaké poselství, patří už, obávám se, do historie, a Mamma Mia! není z těch, které by se je snažily oživit (jako např. nedávno Julia Taymorová s Across the Universe). Jeho základním určením je romantická zábava a nostalgický návrat k hudbě švédské popové čtveřice ABBA. To čekáte – a přesně to taky dostanete!

Hudba sama zní ozvěnou našeho i vašeho dětství, s tím, že pánové Ulvaeus a Andersson své největší hity nově zaranžovali tak, aby plnily v muzikálu svou dramatickou funkci, libě zněly dnešnímu uchu a neztratily přitom nic ze své legendární melodičnosti a nakažlivé energie.

Pěveckých partů se ujali herci sami a jde jim to znamenitě (snad s výjimkou Stellana Skarsg°arda, který se pro jistotu zapojuje především ve sboru) – zvláště Meryl Streepové, která se smrtící samozřejmostí přidává zpěv do dlouhé řady svých kvalit, ale také Pierci Brosnanovi, o kterém vás například po jejich společném čísle SOS napadne, zda ho na agenta 007 nebyla vlastně škoda. Herecké obsazení je (i bez přidané hodnoty zpěvu) vůbec klíčové a znovu potvrzuje mou teorii o tom, jak důležití jsou kvalitní herci pro žánrové snímky – mají--li ovšem co hrát. V tomto případě jsou karty rozdané tak, že všechno, co je ve filmu zajímavé, je nad čtyřicet a film by nijak neutrpěl, kdyby z něj vypadla některá z „mládežnických“ scén. Jak (zejména) Meryl Streepová (* 1949!), tak její „staré kámošky“ Julia Waltersová a Christine Baranská mají takové charizma a tak si své party užívají, že jejich výstupům mohou nevěstiny vrstevnice jen zahanbeně přihlížet. Spíše než klasický muzikálový projev

předkládají spontánní herecké (v případě Waltersové a Baranské napůl komické) etudy, z nichž přímo cáká potěšení ze hry. Podobně potenciální otcové, jimž jejichž herečtí představitelé dopomohli k přesně modelovaným, typově odlišným charakterům, jež jsou nadto v případě Brosnana a Firthe navíc i jakousi parodickou variací (i polemikou) na jejich filmovou image. Naopak všechno pod dvacet je (s výjimkou svěže talentované Amandy Seyfriedové) nerušivým, leč takřka nerozlišitelným pozadím pro tohle pozdní léto rodičovské generace.

Lehkost a věru prázdninová uvolněnost, jež film provázejí, se ideálně odvozují i od řeckých exteriérů – a nic na tom nemění fakt, že valná část interiérů byla natočena v Pinewoodu. Nepoznáte to. Letní bláznovství, tak funkční v shakespearovských komediích, se tu zúročuje beze zbytku a celý film de facto podmiňuje. Je třetím z pilířů podpírajících film a stejně jako v případě úvodní moudrosti o životě, i zde platí, že odstranění jednoho každého z nich by snímek povážlivě rozkolísalo a absence dvou by ho odsoudila k živoření.

Nechci samozřejmě tvrdit, že Mama Mia! je dílo historicky zásadní, přelomové či dokonce bezchybné. Dosti podstatně by mu prospěla o čtvrthodinu kratší metráž, ve druhé části má poněkud problémy s rytmem, vedle svižného verbálního humoru tu bohužel přežívají i banálně „velké pravdy“ a jeho podstata je vskutku bezpodstatně unikavá. Přesto – jako náplň vlídně rozmarného letního podvečera neznám nic vhodnějšího. (Tedy znám, ale to sem nepatří).

P.S. Doporučuji vytrvat do samého konce, neboť vás čeká hodně drsný bonus, který vzdává poctu autorům a době, kdy jejich písničky vládly hitparádám.