Temný rytíř

Pro začátek si vzpomeňte, jakým fantastickým zjevením bylo před třemi lety oživení netopýří série nazvané Batman začíná... Cože? Patříte mezi ty čtyři nenadšené podivíny a dali byste přednost verzi Tima Burtona či snad Joela „Bradavky“ Schumachera? Pak tedy raději zapomeňte, že jeho pokračování existuje – což půjde těžko, neboť se stane jedním z nejdiskutovanějších filmů roku – nebo konečně najděte odvahu uznat, že i látka, pramenící ze superhrdinského comicsu, může být skutečně velikým filmem. Temný rytíř jím je hned v několika smyslech slova. Trvá téměř dvě a půl hodiny, stál sto osmdesát milionů dolarů, několik scén bylo točeno speciální IMAXovskou kamerou (u nás jej v tomto formátu bohužel nejspíš neuvidíme, kopie je mimořádně drahá), ale především úspěšně obohacuje „pouhou“ zábavu hutným předivem přidaných hodnot prvoligového formátu. Též je to strašlivý nářez.

„My začneme nosit poloautomaty, oni si koupí automaty. My začneme nosit kevlar, oni si pořídí průrazné náboje... A vy nosíte masku a skáčete ze střech...“ Takhle se v závěru začínajícího Batmana obával dobrý polda Gordon (Gary Oldman) reakce na akci, tedy eskalace násilí a chaosu v odpověď na působení titulního hrdiny. Právem. Chraplavý noční mstitel se sice stal kriminálníky obávaným bubákem, leč také přitáhl pozornost vyšinutců, kteří jej buď hodlají napodobovat a také brát zákon do vlastních rukou... nebo dostanou chuť přistřihnout netopýrovi křidélka.

Novým zjevem na gothamské kriminálnické scéně je Joker (Heath Ledger), zmalovaný pošuk, jehož metody jsou, jak jsme se dozvěděli z pětiminutové úvodní bankovní loupeže, skutečně svérázné. A to zdaleka netušíme, kam až brzy vybublají.

Sám Bruce Wayne (Christian Bale) si dvojí život neužívá. Denně se po noční šichtě vrací do svého miliardářského brlohu s čerstvými jizvami, a zatímco se naoko producíruje s houfy modelek, závistivě sleduje, jak jeho milovaná Rachel (tentokrát místo Katie Holmesové Maggie Gyllenhaalová) hledá lásku v náručí jiného. Konkrétně státního návladního Harveyho Denta (Aaron Eckhart), idealisty, poctivce a charizmatického sympaťáka až na půdu, který skutečně hodlá dezinfikovat Gotham od zločinu nejusilovněji, jak je jen možné. Svým způsobem v jeho osobě svítá i jistá naděje pro Bruce. Ve chvíli, kdy bude mít město svého jasného rytíře, beroucího se za dobro a spravedlnost podle litery zákona a bez masky, nebude už zapotřebí sebeobětování pochmurného válečníka, který je v policejních očích stále oficiálně psancem.

Prozatím ovšem Batman i Dent vyvolávají v mafiánských řadách takové vrásky, že se podsvětí rozhodne spolupracovat s Jokerem na Batmanově eliminaci. Klaun vlastně ani zásadnější výpomoc nepotřebuje, je dost kreativní sám. Gothamem začne zmítat vlna atentátů i pumových útoků. V bezpečí není nikdo, nejméně samozřejmě ti, kteří mají prsty v boji se zločinem, nebo snad mohou mít něco společného s Batmanem, jehož Joker hodlá vylákat na denní světlo, ať to stojí, co to stojí. Perverzní hra, v níž jeden z partnerů neváhá masakrovat figurky tahy na M13, eskaluje do osudových výšin, v nichž nejsou v sázce jen životy, ale – ještě děsivěji – především křehká síla lidského dobra a morálky. Mají vůbec civilizační slupky nějakou šanci proti živelné síle zmaru a anarchie?

Den před zhlédnutím Temného rytíře jsem byl shodou okolností zapředen v hospodskou debatu, během níž se můj spolustolovník zmínil, že nemá rád, když výjimeční režiséři (Sam Raimi, například) vkládají svůj talent ve prospěch mainstreamu a nikoli svérázných, osobitých kousků. (U nichž se obvykle tak nějak automaticky předpokládá, že budou při vší fandovsko-kritické přízni skotačit spíše na okraji pozornosti diváckých mas.) Nesouhlasil jsem, s připomínkou, že rád vídám pravý opak, neboť čím větší objem talentu bude napřen ve prospěch oněch mas, tím se jim dostane vyšších hodnot řemesla i vkusu, což považuji za – v tom nejnepejorativnějším slova smyslu – výchovné. Asi jako, že čím víc ochutnáte poctivých špekáčků, tím menší pak budete mít chuť na sójové buřty.

Temný rytíř rozhodně prací výjimečného režiséra je. Christopher Nolan (Memento, Insomnie, Dokonalý trik) ještě nenatočil slabší než výborný film a Rytířem se definitivně probojoval do ligy Mistrů.  Jeho první Batman sice působil dojmem příslušně rozmáchlého vyprávění, ovšem oproti měřítku, které nasazuje Rytíř, se má jako pasová fotka vůči tablu. Nolan a spol. malují na masivní plátno širokými tahy, které si tu v rámci antijokerovské minimalizace chaosu dovolím rozparcelovat do „boďáku“.

SVĚT, který naši nehrdinové obývají, těží se skutečných reálií v ještě mohutnější míře, než tomu bylo posledně. Gotham, poskládaný především z Chicaga a Londýna, dýchá životem opravdové moderní metropole... kterou také ve vypravěčských očích skutečně je. Jednoduše dalším místem někde na opravdové Zemi, na níž někde jistě leží třeba i Velvary. Bruce Wayne totiž „legitimizuje“ existenci ne-Gothamu, když se asi na patnáct minut vydá lovit bídáka do Hongkongu (skvostně letecky nasnímaného, mimochodem).

Plastický svět slouží jako efektivní velkoformátové hřiště pro KRIMI SÁGU epických rozměrů, samovolně vyvolávající vzpomínky na fláky jako Nelítostný souboj (ten jako svou inspiraci otevřeně přiznává i Nolan), Skrytá identita nebo L. A. – Přísně tajné. Děj uhání kupředu s burácivou dynamikou tanku, co chvíli prorážejícího dobře nastražené bariéry point, zvratů, napínavých akčních scén i myšlenkami těhotných dialogů.

Tam, kde byl Batman začíná lahůdkově psychologický, troufá si Temný rytíř být i bezskrupulózně FILOZOFICKÝ, respektive nechávat své postavy vést skutečné, comicsovou prostotou nezavánějící dialogy o podstatách dobra, zla, hrdinství, morálky. A ještě k tomu s nepřehlédnutelnými společensky i politicky relevantními podtexty. Tak, jako například Válka světů, Bourneovo ultimátum či Poslední plavky, i Rytíř je (byť zcela jiným, ambicióznějším způsobem) velkofilmem, pevně zasazeným do světa po 11. září s dilematy, která k věci patří –  především jste-li sebezpytující Američan. Však také v jednu chvíli Harvey Dent doslova označuje Jokera za teroristu...

Neradno ovšem zapomínat na PRVNÍ SIGNÁLNÍ, protože Nolan, kameraman Wally Pfister (za jedničku měl oscarovou nominaci) i příslušní střihači, designéři, technici, kostyméři atd. si dali záležet na tom, aby se měly od první chvíle na čem pást i oči a uši. Řemeslně je Rytíř famózní. Kompozice i rytmizace akčních scén jsou působivé a originální, triky jistě používají spoustu digitálních prvků, ale nepřemýšlíte-li, kde musely být nasazeny, nejspíš si jich nevšimnete, a hudba Hanse Zimmera a Jamese Newtona Howarda je jaksepatří burácivá, melancholická i drásavá. Jsem zvědavý, jak bude fungovat na soundtracku nebo alespoň při dalším zhlédnutí. Vybavuji-li si správně, Jokerův motiv je siréna...

A jsme u zlatého hřebu, OBSAZENÍ. Všichni ti herci s velikými jmény, která je tu zbytečné vypisovat, odvádějí opravdu dobrou práci (a je sympatické, že každý z nich dostane přinejmenším jednu možnost k zablýsknutí), skutečnými trumfy jsou ale podle očekávání a předzvěstí Aaron Eckhart s Heathem Ledgerem. Pokud vám snad nic neříká jméno Harveyho Denta, raději nebudu nic prozrazovat, ale vězte, že právě jeho tragickému hrdinovi patří základní dramatický oblouk filmu a že se všech svých poloh chopil více než se ctí. A okolo toho, co předvádí Ledger, se začaly oplétat legendy ještě před jeho tragickou lednovou smrtí. Plným právem. Joker, Nolanem od počátku koncipovaný jako „absolutní“ (tj. nevíme naprosto nic o jeho historii, motivacích atd.) a Ledgerem absolutně zahraný, je vůbec jedním z nejvýraznějších záporáků filmové historie. Totálním sociopatem, sadistou, rochňajícím se v anarchii, strašlivou – omluvte fotbalovou terminologii – komediální mrdkou, jejímž cílem je dokázat světu (a Batmanovi, kterého vnímá jako svůj protipól, především), že dobro je jen naivní mýtus. Řekl tu někdo „posmrtný Oscar“, nebo se mi to jen zdálo?

Uvědomuji si, že mi v tomto slovotrysku chvály a obdivu možná chybí troška střízlivosti, takže připustím alespoň, že v poslední čtvrtině se Nolanovi tu a tam roztřepí nějaká ta nitka, a nebyl jsem si ze sta procent jist, co a proč se přesně děje. A také, že některé scény jsou jen dobré a ne úžasné. Další pochybnosti si pustím k tělu až po následujících zhlédnutích, napoprvé jsem byl příliš konsternován. Tímto tedy z pozice mnou mi svěřené definitivně uděluji Christopheru Nolanovi čestný fandovský titul „Bůh“.