VALL-I

Lidé opustili zeměkouli před 700 lety a nechali ji napospas hromadám smetí. Uklízecí roboti, kteří ji měli znovu „dát do pořádku“, dávno přestali fungovat. Zůstal jen poslední z nich, VALL-I (i když, exaktně vzato, se všichni tito roboti jmenovali VALL-I). VALL-I se každý den ráno „probudí“ ve svém obrněném kutlochu, navlékne housenkové pásy, nabije si sluneční články a se svým kamarádem švábem se vydává do práce. Než slunce zapadne, pokusí se přidat několik dalších kostek slisovaného odpadu do obrovských pyramid, tyčících se po celém městě.

Za těch 700 let se ovšem z VALL-Iho stalo něco víc než jen uklízecí automat. Jeho neutuchající zvědavost by ještě mohla být součástí programu. Jeho záliba v muzikálu Hello, Dolly! by mohla být náhodnou chybou systému. Když ale přistane na Zemi průzkumná robotka EVE, zjišťující, zda se planeta náhodou opět nestala obyvatelnou, VALL-I po ní začne koukat způsobem, který mu nikdo do integrovaných obvodů vtisknout nemohl. Je jasné, že tenhle robot je výjimečný. A není divu, že bude hrát výjimečnou roli v osudu lidstva.

Teď mi ale dovolte, abych vám podrobně popsal úvodní dvě minuty filmu: Vidíme vesmír, hvězdy, mlhoviny, majestátní rotující galaxii. Pak zeměkouli. Kamera se k ní přiblíží, proletí smetím na oběžné dráze a ponoří se do mraků a smogu. Pod mraky se objeví nedohledné hromady odpadků, mezi kterými se krčí podstatně menší pozemské mrakodrapy. Kamera pomalu letí nad opuštěným polorozpadlým městem. A to vše je doprovázeno brutálně optimistickou písničkou „Put On Your Sunday Clothes“ z Hello, Dolly! v původním přednesu tehdy brutálně mladičkého Michaela Crawforda (který se o téměř 20 let později stal nejslavnějším muzikálovým „Fantomem Opery“), vyprávějící o tom, jak se mladý kluk těší, až si vyrazí do velkoměsta. Písnička postupně zanikne ve skučení větru. Ale po chvíli se opět rozezní, protože mrtvým městem projíždí malý robůtek, který si ji pouští na zabudovaném MP3 přehrávači. Tak se nám VALL-I poprvé představí.

Všechny audiovizuální prvky v této úvodní scéně jsou složeny do jednoho celku s chirurgickou přesností. Během jedné minuty je nám jasné, že se díváme na film, jehož tvůrci nejenže naprosto dokonale vědí, jak na plátně budovat emoce, ale navíc se nebojí experimentovat a snažit se učinit tyto emoce zajímavějšími a neotřelejšími.

Jak už je u Pixaru zvykem, žádná složka filmu není zanedbaná nebo slabší než ostatní. Design robotů, techniky i kulis je dechberoucí: VALL-I je „stará kraksna“, zatímco EVE připomíná (jistě ne náhodou) nejnovější produkty od Apple. Kosmická loď (interiér i exteriér) by dělala čest jakémukoliv „serióznímu“ sci-fi filmu. Plně realistické trosky pozemských velkoměst se mohou směle měřit s nejefektnějšími záběry v Já, legenda (Pixar použil slavného kameramana Rogera Deakinse jako konzultanta). Roboti, jejichž komunikace se většinou omezuje na zvukové efekty (od Bena Burtta) a jedno či dvě elektronická slova, jsou bez debaty živými hrdiny s unikátními osobnostmi (sám VALL-I se lecčemus přiučil od Bustera Keatona). A na soundtracku Thomasi Newmanovi vydatně pomáhá nejen Hello, Dolly!, ale i jiné staré klasiky, které by si s filmem z 28. století málokdo spojoval.

V druhé polovině se děj snímku přesouvá na palubu obří kosmické lodě, na které stovky let degeneroval zbytek lidstva – což je velmi neotřele ztvárněno tak, že v kratičkých „archivních“ záběrech pozemšťany hrají živí herci (jako prezident nadnárodní korporace BnL se objeví Fred Willard), zatímco jejich tlustá současná těla jsou stoprocentně počítačová a disneyovsky stylizovaná. Což neznamená, že vypadají bůhvíjak roztomile (spíš naopak), a je nutno ocenit odvahu Pixaru, že si něco takového vůbec dovolil. A nejde jen o tloušťku obyvatelstva. Celá hlavní dějová linie je překvapivě společensky kritická a vlastně velmi depresivní. Film nejednou připomene Gilliamův Brazil nebo Absurdistán (Idiocracy) Mikea Judge. A nejednou funguje lépe než oba zmíněné! Po prvním zhlédnutí filmu jsem se obával, zda něco takového vůbec rodiny s dětmi (a colou a popcornem) v kině překousnou, ale následná americká premiéra a víkendové tržby (63 milionů dolarů) mě usvědčily z omylu.

I když děj na palubě lodi Axiom pokračuje v o něco konvenčnějším duchu (již se více mluví a nechybějí všemožné honičky) a i když druhá polovina filmu nepůsobí tak unikátním dojmem jako první, film VALL-I i v ní svou kvalitou pořád překonává naprostou většinu současné filmové produkce všech žánrů a vizuálních forem. Je tedy celkem logické, že jde o nejlepší animovanou sci-fi v historii kinematografie (nebo aspoň americké kinematografie). A kromě toho je to zdařilá love story, satira, environmentální drama, akční film a bůhvíco ještě...

Závěrem tedy nezbývá než znovu konstatovat, že ďáblové z Pixaru nejenže naprosto nemají konkurenci, co se animovaných filmů týče (a nejen těch!), ale že by bylo velmi zajímavé vidět od nich nějaký film, který nebude určený primárně nejmladšímu publiku. A vypadá to, že se takový film kvapem blíží. Nemůžu se dočkat.