Máj

Toto vyprávění kupodivu nezačíná prvního května, ale v mrazivém zimním dnu, a neuvádí nás do něj krásná Jarmila, marně čekající na břehu jezera na svého mladého milence. Naším průvodcem se stává starý poutník, provinilý vypravěč tohoto tragického příběhu, jehož první kroky po návratu do míst, kde kdysi působil jako kat, vedou na popraviště stále ještě zdobené lebkou posledního odsouzence – otcovraha Viléma. Teprve pak se spolu s ním vracíme do květnového dne před sedmi lety: tehdy Vilém se svou loupežnickou bandou dorazil do rodného kraje, kde jeho kroky osudově zbrzdila právě Jarmila – aniž tušil, že ta už dochází za milostným požitkem za jeho nenáviděným otcem Schiffnerem…

I když z Máje dokážete bez zakoktání odrecitovat pouze první dva verše, možná tušíte, že jméno mlynáře Schiffnera se v něm nerýmuje: jde ovšem o oběť skutečného mordu, který Karla Hynka Máchu k jeho básni inspiroval a který režisér a kameraman F. A. Brabec a scenáristka Ivana Nováková použili, aby unikavé tělo proslulé romantické básně pro potřeby svého filmu podepřeli nezbytnou dějovou kostrou. Ovšem teprve když si dáte tu práci Máj si znovu přečíst (což doporučuji, neboť je to četba krásná), uvědomíte si, že sice nabízí „velké“ drama lásky a smrti, které však není vyprávěno jako příběh, ale je jen základní situací pro zpytování duševního stavu milenců (a také vypravěče) na pozadí působivého přírodního rámce…

Filmový Máj tedy mohl rozvést základní motivy do děje, pohrát si s chronologií událostí a dodat další postavy – a všechnu tu máchovskou „poezii“ směřovat do obrazu. Což se ostatně z hlediska natěšeného diváka zdálo být tím nejmenším problémem, protože F. A. Brabec je coby kameraman jedním z nejvytříbenějších malířů českého filmu. Dalo se navíc předpokládat, že uspěje také jako adaptátor další „nezfilmovatelné“ předlohy, zocelený souboji s Jarryho Králem Ubu (1996), Dykovým a Landovým Krysařem (2003) a zvláště s Kyticí (2000). Už v erbenovském filmu se navíc objevila tematicky obdobná Dceřina kletba (již považuji za nejzdařilejší segment filmu díky lakonické stylizaci a úchvatné Aleně Mihulové v roli svobodné matky jdoucí na popravu za vraždu svého dítěte). Brabec jako režisér nepatří k tradicionalistům: rád aktualizuje a vidí klasiku svébytným pohledem, který dosud vždy nějakým způsobem souzněl s předlohou. Pokud budu mluvit o zradě Máchy, netýká se jednotlivých posunů v ději, ale spíš celkového „uměleckého dojmu“.  

Líbí se mi tedy způsob „protřepat, nemíchat“, jakým je s předlohou zacházeno, a třeba nové postavy poživačného mlynáře (chlapsky rozkročený Juraj Kukura) a „světského“ kněze (plně přesvědčivý Vladimír Javorský) mne vysloveně těší (a ta prostá lidská scéna, v níž kněz před kostelíčkem hledí do krajiny, patří k nejpovedenějším). Nevadí mi ani úlitby mladému publiku, jež má snímek zjevně oslovit především: kvůli zaangažování kapely Support Lesbiens, která odvádí místy zajímavou práci, bych film rozhodně neodepsala, a hudební nápady obecně patří v Máji k tomu nejzajímavějšímu (scénu s procesím zpívajícím erotickou písničku, vrcholící vzlétajícími klobouky, považuji za magickou, stejně jako kolektivní zpěvnou interpretaci intimních veršů o „zemi milované“ během mše). A k oslavě půvabů mladé lásky a krásy mladých hrdinů v kontrastu s bezmocnou ošklivostí a pragmatismem stáří a hrůzou zmaru předloha přece vysloveně vyzývá. Největším vnitřním posunem však je, že postava kata jako vypravěče vyšachovala ze hry samotného Máchu – zvlášť když pověstné „Hynku, Viléme, Jarmilo!“ nenahradilo, jak by se dalo čekat, „F. A., Viléme, Jarmilo!“.

Největší problém s Májem totiž nastal na tom nejméně očekávaném místě – v samotném autorském pohledu, bezchybně evokujícím krajinné kompozice (mimochodem kvůli barevné škále většinou letní a nikoli májové), ale nepochopitelně neosobním a roztříštěném v samotné stylizaci. Máj ve své „světlé“ části věnované lásce využívá mělkou estetiku televizních reklam (s ohledem na množství ve větru vlajících draperií nejspíše na prací prášky a deodoranty), v „temných“ částech (pasáže s vypravěčem a přízraky na popravišti) pak upomíná na bezzubý škleb masopustních maškar.

Brabcově koncepci ještě dovedou vzdorovat zkušení herci, jako jsou Javorský a Kukura (sošný přednes Jana Třísky, jemuž je svěřena i recitace veršovaných pasáží, však vyprávění přetěžuje patosem). Oba neherci však do hlavních rolí nevnesli předpokládanou vroucnou autentičnost, ale nejistotu a nevěrohodnost, vynikající křiklavě na pečlivě stylizovaném pozadí. Podíl na tom má bohužel způsob, jakým blokují jejich snahy samotní tvůrci. Rozhodnutí pojmout Jarmilu jako „němou postavu“ hezkou Sandru Lehnertovou doslova zbavuje možnosti obhájit nějakou (jakoukoli) koncepci své hrdinky, jež zůstává promiskuitní venkovankou dávající se každému, kdo na ni kývne, a podléhající nevysvětlitelným hnutím mysli. Pokud hrdinčin výchozí duševní stav má vyjádřit okamžik, kdy se jemně škrábe na paži, jen to potvrzuje, že Brabec ke své škodě odmítá jít „až na krev“ (což vrcholí  anemickou scénou Vilémovy popravy). S ponižující koncepcí Jarmily ladí neméně dehonestující pojetí Viléma. Jeho zcela nepřesvědčivý představitel Matěj Stropnický v roli máchovského „strašného lesů pána“ (zcela nekoncepčně připraveného o les!) je pouhým líbivým, citově matným, dohladka vyholeným manekýnem, jenž romantickou rozervanost nazrazuje apartní podmračeností typu „božínku, nemám rozvázané boty?“. O jeho nebezpečnosti (jakož i hrozivosti jeho bandy „ztracených loupežnických dětí“) se dá s úspěchem pochybovat: vypadá spíš jako odborník na ničení peřin. O nějakých skutečných, hlubokých citech nemluvě.

Nedovedu si představit, jak a jestli vůbec tenhle Máj může fungovat bez povědomí o předloze. A takto pojaté drama milostného trojúhelníku, rozehrané s citovou bezpříznakovostí mezi mlýnem a popravištěm, samo o sobě ztrácí funkci. A drsně rozbolavělého Máchu, chladně zoufalého ve svém opakovaném tázání po smyslu lidského bytí, reklamou na rebelství ve stylu Cosmogirl nenahradíš.

Brabcův Máj je tak bezmála ideálním odpuzovačem pro všechny, kdo by si kdy mohli přečíst ten Máchův – a narazili na jeho existenci na povinném školním filmovém představení.