Smutek paní Šnajderové

Rok 1958. Do Českého Šternberku přijíždí trojice mladých studentů FAMU, kteří mají za úkol natočit absolventský film o výrobě plochodrážních motocyklů v nedaleké továrně Eso. Především exoticky vypadající kameraman Leke způsobí mezi místními dívkami pozdvižení. Jeho však ze všeho nejvíc přitahuje tajemná paní Šnajderová, manželka místního, věčně opilého šéfa policie. Jiskra, která mezi oběma přeskočí, však brzy narazí, mj. i na fakt, že vůdce Lekeho rodné Albánie, Enver Hodža, usoudí, že Československo není dost socialistické a že se všichni studenti musejí okamžitě vrátit domů. Jak naložit s první velkou láskou, které se staví do cesty tolik protivenství?

První česko-albánské koprodukce je krystalicky průhledná. Piro Milkani byl kdysi oním studentem FAMU, který se tu zamiloval, a svém citu se rozhodl natočit film. Neměl moc peněz, prakticky žádné filmové zkušenosti, jen spoustu dobré víry a odhodlání. A na filmu je tohle všechno vidět. Příběh je sice naprosto banální, ale podprahově velmi milý, dialogy snesitelné, občas trapné, místy snad až směšné, herecké výkony otřesné (Ondřej Moravec, Paolo Buglioni), obstojně figurkářské (Bára Štěpánová, Tomáš Topfer) i výborné (tradičně skvělá Anna Geislerová).

Celé to působí jako sklenice kompotu zapomenutá 50 let ve spíži. Udělá vám radost, že dokázala přežít, pobaví vás její balení i staromódní uzávěr, ale při jejím otevření si nedovolíte víc, než jen lehce přivonět. A pak ji vyhodíte.