Firewall

Starý dobrý Harrison Ford začíná poslední dobou být spíš starý než dobrý. Ne že by se nesnažil ? vyzkoušel si třeba záporáka (Pod povrchem) nebo ruského kapitána (K-19: Stroj na smrt) ?, ale on nikdy nebyl hercem z nejuniverzálnějších: Nejlíp mu vždycky sedly role, ve kterých mohl zpod klamavé slupky seriózního průměrňáka nechat vykouknout svůj zralý šarm a dravost nedobrovolného akčního hrdiny, který by chtěl být nechán na pokoji, leč pod tlakem okolností musí chtě nechtě pokosit několik lánů agresorů. To by na Firewall teoreticky pasovalo, ale...

Fordův Jack Stanfield (krásně středostavovsky americké jméno, že?) se stará o zabezpečení kont v jedné velmi bohaté bance. Je to sice už prošedivělý pán na sklonku středního věku, leč počítačová zabezpečení má v nehtu malíčku, a vůbec je to člověk na svém místě. To se mu vymstí. Doma má milou manželku (Virginia Madsenová) a milé malé děti. To se mu vymstí. Jednoho dne jej totiž pod záminkou výhodného obchodního návrhu navštíví jistý Bill Cox (Paul Bettany), z něhož se vzápětí vyklube šéf bandy bídáků, kteří se s pistolemi a mraženými pizzami v rukou nakvartýrovali do Stanfieldovic rezidence. Situace je jasná: Buď nám, milý Jacku, obstaráš sto milionů dolarů z kont svých klientů, nebo tví nejbližší změní skupenství. Jack tedy spolupracuje, občas si zakličkuje, což se mu vymstí, a nakonec se definitivně rozhodne úkol splnit. Jenže... co myslíte? Opravdu za sebou únosci hodlají nechat živé svědky? Nebo se bude muset šedivý počítačový bezpečák zmorfovat v terminátora s mixérem a krumpáčem?

Firewall je typickým zplozencem šedé thrillerové zóny, tedy filmů, které my psavci máme ze všeho nejneraději, anžto by ideálním přístupem bylo ?pokrčit rameny, poradit, ať si počkáte na televizi, fláknout šedesát až čtyřicet a jít domů?, což udělat nemůžeme. Takže budiž souvětí: Veskrze rutinní scenáristická prvotina Joea Forteho nenabízí žádné zajímavé postavy (byť se zavilý Paul Bettany snaží ždímat suchou handru, co to dá) ani opravdu napínavé situace, ledabyle nahozená falešná stopa je spíš k úsměvu, zato několik závěrečných klišé skýtá příležitost k poctivému smíchu a prezentace počítačových hrátek sice není z elitně stupidní ligy (Síť), ale i pokud snad patříte mezi jedince, kteří o computerech vědí jen, že jsou to drahé bedny, které dělají ?vrrr?, pravděpodobně vám dojde, že tu něco není úplně košer.

Teoreticky by to nemuselo nijak zásadně vadit, protože dobrý režisér zvládne napumpovat napětím i čekání ve frontě na banány, jenže Richard Loncraine je režisérem bolestivě nevyrovnaným, většinou čistě průměrným. Kdysi dávno natočil skvělého Richarda III., nedávno nám přihrál místy ucházející, ale celkově veleprůměrný Wimbledon, v žánru akčního thrilleru si ovšem počíná jen o krůčínek lépe než ?machři? formátu Petera Hyamse či Johna Badhama. Před natáčením prý poctivě nakoukal kompletního Hitchcocka, ale ten se tam dole při pohledu na upachtěnou snahu dalšího rádobynásledovníka maximálně tiše směje. Takže víte co? Počkejte si na televizi, já krčím rameny a, flákaje čtyřicítku, odcházím domů.