Faktótum

Henry Chinaski (Matt Dillon) by se dal označit za zkrachovalou existenci, kdyby se svým životem nebyl vlastně docela spokojený. Zlehýnka pupkatý flegmatik se potácí od jedné mizerné práce ke druhé (často mu k vyhazovu stačí i den), tu a tam se spřáhne s nějakou také více či méně  pochybnou ženštinou (Lili Taylorová, Marisa Tomeiová) a vlastně má v životě jen dvě opravdové vášně. Jednou je psaní krátkých povídek, které marně, leč vytrvale nabízí k publikování, a druhou samozřejmě alkohol. Moře alkoholu. Chinaski je nejspokojenější, když může vegetovat těsně nad dnem společnosti (tj. ne přímo na ulici, ale v nějakém zablešeném hotelu nebo u milenky, která tu a tam nasucho upraží něco jako palačinku a znovu se s ním ponoří do lihové nirvány), která jej nijak zvlášť nezajímá a kterou spíš opovrhuje. Jakékoli nakročení k úspěchu je pro něj spíš přítěží, jíž se ale naštěstí jeho pud sebedestrukce dokáže dříve či později zbavit. A tak si žije a žije, a jestli nezemře, bude si tak žít i po závěrečných titulcích.

Faktótum je adaptací stejnojmenné knihy Charlese Bukowského (prý ovšem těží i z několika dalších), mimořádně podivínského hnusáka (nic ve zlém, to on přiznával), který postavu Henryho vytvořil jako své alter ego. Má své zarputilé příznivce i odpůrce, kteří mají určitě o cestě do kina předem rozhodnuto. Já tedy evidentně můžu oslovit jen ty, kteří jsou Bukowským nedotčeni (tak

jako já).

Norský režisér Bent Hamer (Povídky z kuchyně) natočil velmi příjemný film, balancující kdesi mezi dramatem a komedií, která umí být zároveň černá i jemně suchá. Nejde o moc víc než sérii scének z jednoho dosti podivného života (či minipříběhů obyčejného šílenství, chcete--li), které by v praxi mohly skončit kdykoli nebo pokračovat donekonečna (i když tu cosi jako náznak konce kupodivu je). Vyprávěné jsou zručně, v pomalém, ale nikoli rozvláčném stylu, často připomínajícím například to nadprůměrnější z Jima Jarmusche, a naplno využívají potenciál zajímavě obsazených herců, kteří si své losery (nevzpomínám si na jedinou postavu, která by se dala označit za „normální“ – nepočítám-li Chinaskiho příležitostné zaměstnavatele či rodiče a jiná individua, kteří jsou ovšem zpravidla vykreslováni jako arogantní obtížný hmyz) jaksepatří užívají. Nejzajímavější je samozřejmě Matt Dillon, který Bukowskému-Chinaskimu určitě neodpovídá svým fešáckým vzhledem (samozřejmě se jej snažil co nejvíc utlumit), ale zevnitř jej vytvořil s pečlivostí, která vypadá na první pohled samozřejmě, jenže když sledujete jeho řeč těla, jeho mimiku i jeho ledabylou dikci, uvědomíte si, že s tím muselo být práce jako na lihovaru. Dillon patří mezi schopné herce (Singles, Zemřít pro, Něco na té Mary je), kteří z jakéhosi důvodu nikdy nedosáhli slávy, kterou by si zasloužili. (Snad se to konečně změní s letošní oscarovou nominací za Crash.) Už kvůli němu stojí Faktótum za vidění. Pokud možno s kapkou či flaškou, případně bečkou něčeho ostřejšího.