Jediná noc

Julien miluje Cécile. Když se nastěhují do nového bytu, zjistí, že by miloval víc Gabrielle ze sousedství, kdyby už neměla rodinu. Zamiluje se do ní šíleně i přesto, že po nocích náměsíčně běhává rozvrkočená a bosky ulicemi. Co z toho může vzniknout? Kdyby Jediná noc byla hollywoodským filmem, šlo by o eroticko-vražednický thriller. Protože je však filmem francouzským, jde o eroticko-vražednický thriller s uměleckými ambicemi.

Příběh typu „chlapec potkává dívku, ale je nějaká divná“ není zrovna z nejomletějších, režisér Xavier Giannoli (Žádostivá těla) ovšem dělá, že na něj má patent, a hrozně mu záleží na tom, aby si jeho diváci mysleli totéž. Banální historku tudíž osvěžil motivem náměsíčnictví, jež podle něj dobře odráží pudově temnou, „noční“ tvář člověka (hlavně záhady zvané osudová žena). Hrdina pracuje po nocích v pařížské videotéce, a když významně sleduje tu scénu z Upíra Nosferatu, v níž hrdinka fascinovaně podléhá vampýrovi, obrací nás k motivům evokujícím jiný dvojitý život, který tak často žijeme my všichni – život „skutečný“ a „filmový“, v jehož rámci můžeme být ovšem stejně tak aktéry jako fascinovanými voyeury. Jediná noc se tak stává tím jepičím druhem filmu, jenž se zvláště v poslední době přemnožuje: „chtěným“ dílkem, jež je mnohem nudnější a svévolnější než inteligentní, přirozená a vtipná explikace, kterou podává v tisku režisér. Protože jsem shodou okolností četla, jak svůj film rozebral režisér Giannoli, a protože Ludivine Sagnierová (známá z Ozonova Bazénu či 8 žen) je jako vždycky tolik francouzská, funguje mi Jediná noc jako  neškodná, zapomenutelná variace na Truffautovu Ženu od vedle. Naštěstí mám onačejší noční i denní sny...