Kouzelná chůva Nanny McPhee

Pan Brown má problém. Lépe řečeno sedm problémů, které by dokázaly proměnit v kůlničku na dříví i železobetonový bunkr. Ale vzhledem k tomu, že pan Brown vychovává své ratolesti v domě, který jako by vypadl z ilustrovaného nedělního kalendáře, a ve světě, který je ztělesněním nadsazené představy o viktoriánsky idylickém bezčasí, nezbývá Brownovic dětem než devastovat starosvětskou kuchyni ? a chůvy. Ta poslední prchla s děsivým výkřikem: ?Snědli dítě.?

Pan Brown má ale další problém. Svou snobsky panovačnou tetu Adelaide, která jeho kypící domácnost léta podporovala a nyní, po smrti paní Brownové, si stanovila neúprosnou podmínku: buď se pan Brown do měsíce ožení, a nebo šmytec. Bankrot, chudobinec. Následkem jisté mužské slepoty pan Brown zcela ignoruje fakt, že má pod vlastní střechou ideální kandidátku v podobě něžné služky Evangeline, a ze zoufalství se rozhodne ucházet o vdavekchtivou paní Quicklyovou, opatřenou vedle záplavy volánků i dvěma ochočenými ovcemi.

Situace zraje ke krizi, když tu se již nějakou dobu šeptaná slova ?to, co potřebuješ, je chůva McPhee? zhmotní ve skutečnou chůvu Nanny McPhee, která, celá v černém a vyzbrojena dvěma bradavicemi, útočným zubem a pevnou vycházkovou holí, vstoupí. Že to není obyčejná chůva, je zřejmé už z toho, že se zhmotňuje odnikud a své svěřence pacifikuje pomocí neúprosné vůle a kouzel tak, aby zakrátko byli schopni osvojit si jejích pět lekcí (a ona po každé o něco zkrásněla)?

Kouzelná chůva Nanny McPhee (proč jen ta jedna chůva navíc?) je záležitost v mnoha ohledech velmi roztomilá. Pro autory výpravy a kostýmů byl tenhle film dárkem z nebe a skutečně se jim podařilo vytvořit něco, co očividnou (a důslednou) stylizací odkazuje k obrázkům z nějaké té uprášené knihy o malých lordech. Od hranic bezděčného kýče pak tento prostor bezpečně dělí líbezný britský sklon k temnotě, jež z pana Browna činí majitele pohřebního ústavu, jeho synka nechává hrát si s roztomilou gilotinkou anebo  hrozí sirotkům pracovními tábory.  Je to věru půvabný svět, navíc zalidněný britskou hereckou první ligou, jíž samozřejmě a neodolatelně vládne Emma Thompsonová, která tenhle příběh podle knih Christianny Brandové také sepsala (zjevně pro potěchu vlastní šestileté dcery). A ostatní, Colinem Firthem coby zoufale nerozhodným panem Brownem počínaje a Derekem Jacobim v malé roličce funebráka konče, si své postavy užívají s očividnou radostí a šarmem. Proč tedy něco namítat ? a co vlastně?

Nevím, zda je to vina autorky literární předlohy anebo scenáristky, ale pravda je, že byly podstatně úspěšnější v budování světa, do nějž svůj příběh umístí, než v konstrukci příběhu samotného. Ten se sice ve shodě s charakterem místa nese v naivně mravoučném, přímočaře didaktickém a snadno předvídatelném duchu, jeho starosvětskost ovšem není vyvážena ničím, co by ho oživilo a diváka jakkoli zainteresovalo. Nejsem si navíc úplně jistá, komu ho autorky vlastně určily: pokud celé rodině, a tudíž i rodičům, pak ty stěží upoutá svět dospělých, bez výjimky nahlížený jakoby dětskýma očima, totiž jako sbor jednorozměrných figurek, zcela neschopných existovat mimo základní charakterové vlastnosti. A je-li určen výhradně dětem, pak, obávám se, v něm chybí skutečné dobrodružství a ohrožení, jemuž by dokázaly uvěřit. Jako by jejich starosti formulovala přesně ta soucitná, ale pohříchu dávno dospělá osoba, která se domnívá, že ví, jak se děti chovají a co si myslí. Navíc osoba, která sama o viktoriánské Anglii jen četla, a to ještě navíc v Indii, kam ji vítr v mládí zavál. Christianna Brandová si ve skutečnosti vysnila své pseudoviktoriánské příběhy v 60. letech minulého století a ráda věřím, že se u nich Emma Thompsonová dobře bavila. Budou ale i dnešní děti? Totiž ty, které jen těžko ocení vytříbený smysl pro ironický detail a doteky stylu? Kéž bych si tím byla tak jistá jako vědomím, že přes všechny vymyšlenosti je nejkrásnějším záběrem filmu detail zkrásnělé a oduševnělé tváře Emmy Thompsonové v závěru.