Match Point ? Hra osudu

Odvážím se tvrdit, že velká část nadšení, jež provází nový film Woodyho Allena, souvisí právě s faktem, že jde o snímek naprosto „neallenovský“, což je velmi smutný paradox. Těžko ho však zavrhovat při vzpomínce na poslední položky jeho pravidelné každoroční filmografie, které s podivně bezkrevnou vytrvalostí recyklovaly tón i témata, pro která Allena většina z nás milovala a v dobách Manhattanu a ještě Hany a jejích sester dokonce zbožňovala. Smutek, který provázel poslední Melindu a Melindu, pak už hraničil s nezájmem, což je poslední, nejzazší stadium, do nějž tvůrce Allenova formátu může dospět.

Obrat, který Allen v sedmdesáti letech učinil, je tudíž nejen navýsost osvobozující, ale na první pohled takřka zásadní. Přestože svůj scénář napsal pro New York, natočil ho celý v Londýně a s milovaným městem jako by nechal za zády i většinu svých manýrismů nebo,  chcete-li, poznávacích znamení. Což znamená, že tu nikdo není z podstaty neurotický, nikdo neztrácí čas ani zábavnými, ani duchaplnými rozhovory, nehraje tu Allen sám ani postava zastupující jeho hlas a pohled na život. Match Point není komedie, ale ani poctivě zatěžkané psychologické drama, které pamatujeme z Allenovy bergmanovské etapy. Co zbylo? Téma. A nemám tím na mysli ani motivicky v lecčem spřízněné Zločiny a poklesky, v souvislosti s Match Pointem zmiňované asi nejčastěji. Přemítání o otázce viny a o morálce už u Allena byly nejednou, ovšem snad ještě nikdy v tak vyhroceně cynické podobě jako v případě tohoto příběhu, jehož ústřední otázka, resp. teze relativizuje morální postoje až do vytracena. „Raději budu šťastný než dobrý,“ zahajuje film vnitřní monolog hlavního hrdiny a pokračuje směrem, který autorovi nabízí ideální východisko k jeho celoživotnímu pesimismu. Jde totiž o to, tvrdí Chris Wilton (Jonathan Rhys-Meyers), že si lidé jen neradi připouštějí, jak velkou roli v jejich životě hraje štěstí. Odtud také název filmu – Match Point – jako okamžik, kdy se v tenise míček na sekundu zastaví na hraně sítě – a je jen otázkou štěstí, na kterou stranu nakonec dopadne.

Nejpozoruhodnější na příběhu, který si Allen pro ilustraci tohoto tvrzení napsal a jenž je v zásadě variací na Dreiserovu Americkou tragédii, je ovšem tón, v jakém je vyprávěn, protože Woody Allen snad poprvé v životě natočil cosi jako žánrový film, a to zcela konkrétně thriller. Tedy nejen. Match Point se v podstatě štěpí na tři kapitoly, z nichž každá jako by byla poctou jinému velkému vypravěči. Úvodní, přestože situovaná do současnosti, nemůže nepřipomenout Henryho Jamese a jeho klasický motiv třídní ctižádosti, jinak řečeno chudáka, drápajícího se do vypolstrovaného hnízda nejvyšších vrstev. U Allena jsou jimi vlastně hned dva – jednak (a zejména – protože toto je jeho příběh) Chris Wilton, nemajetný Ir, který se po skončení dosti průměrné profesionální tenisové kariéry stává trenérem v luxusním londýnském klubu a rychle se spřátelí s jedním ze svých žáků, Tomem Hewettem. Netrvá dlouho a pohledný, zdvořilý a dobře vychovaný Chris s chvályhodnou (otázka je, nakolik upřímnou) zálibou v klasické literatuře a opeře je představen Hewettovic rodině, jež čítá laskavého patriarchu a podnikatelského obra Aleca (Brian Cox), jeho kultivovanou ženu a jejich milou a půvabnou dceru Chloe (Emily Mortimerová). Být připraven, toť vše, pravil kdysi Hamlet a Chris připraven byl – totiž když na něj upřela obdivné oči Chloe, využil příležitosti, aniž by si příliš lámal hlavu nad svými skutečnými city. Výčitky? Vždyť každý dostal, co chtěl – Chloe pohledného partnera a Chris vedle oddaného obdivu i místo v Alecově firmě a vidinu podstatně pohodlnější budoucnosti. Pravděpodobně by byl i profesionálně vděčný a poslušný, kdyby mu do cesty nepřišla Nola. Nejdříve slyšíme jen její hlas – hluboký, chraptivý hlas mimo obraz, pronášející případnou repliku: Kdo bude mou příští obětí? Nola je stejná jako Chris – chudá adeptka herectví, jejíž úspěch je však, zdá se, stejně pravděpodobný jako Chrisovo vítězství ve Wimbledonu. Je to Američanka, možná o něco méně šťastná anebo ambiciózní než Chris – a navíc Tomova snoubenka. Což ovšem Chrise nemůže zastavit... Domníváme-li se ale, že ústředním dilematem hlavního hrdiny bude volba mezi ctižádostí a vášní, pak... odpověď zní – ne, anebo vlastně ano.

Šířit se dále o ději by bylo velmi nesportovní, neboť vzhledem k tomu, že není poháněn charaktery postav, ale zmíněnou tezí, jsou jeho další zákruty plně v záměru tvůrce, který si hraje s divákem i žánry s hitchcockovskou svévolí (ale i precizností), aniž by je ovšem bral v každé vteřině úplně vážně. Allen nelpí na psychologické drobnokresbě ani na přesvědčivosti závěrečných pasáží, protože žánr mu není cílem, ale prostředkem. Namísto úmorné kritiky britské aristokracie si vystačí s jedinou větou (Chloe: „Já věřím v tvrdou práci.“), americkou bezmocnou naivitu charakterizuje stejně pregnantně (Nola: „Udělej tu správnou věc.“).  Autorův smysl pro ironický komentář zůstal zjevně nedotčen, jen je tentokrát ukryt hluboko pod povrchem vyprávění (pomineme-li hudební doprovod), které sice poprvé dosáhlo u Allena dříve nemyslitelných dvou hodin, ale věru nenudí – už pro dvojznačnost, s jakou je zobrazena většina postav, a obratnost, s jakou Allen manipuluje s diváckými sympatiemi a přesouvá je od jedné postavy ke druhé. Nejzřetelnější je tento pohyb právě mezi Chrisem a Nolou, což jsou také dvě nejlépe obsazené, resp. nejvděčnější postavy filmu. O hereckých kvalitách Scarlett Johanssonové toho bylo v posledních letech napsáno tolik, že je jen stěží co dodat, přesto zbývá podotknout, že jí poloha sexuálního objektu sluší stejně jako poloha oběti, a na adresu Jonathana Rhys-Meyerse budiž řečeno, že ani jeho až nebezpečně přitažlivý zevnějšek nemůže zastřít fakt, jak brilantně dokázal balancovat na hranici odporu a lítosti, které jeho postava vyvolává. Ostatní postavy jsou spíše brankami, mezi nimiž tento morální slalom probíhá, a celému, s výjimkou Johanssonové, britskému obsazení budiž řečeno ke cti, že nejen typově přesně odpovídá, ale navíc i překračuje hranice směrem k uvěřitelnosti i na minimální ploše.

Není, myslím, na místě vytýkat Woodymu Allenovi, že není tím, kým být nechtěl. Jeho hra s motivy i žánry, podniknutá ve jménu velmi pesimistického postoje, je dílem obratného scénáře, jisté realizace a znamenitých hereckých výkonů. Není to Allen znovuzrozený, jen jiný.