Odvaha milovat

Věčná témata by se neměla omílat jako líbivá odrhovačka. A už vůbec by se z nich neměla stát živnost pod režijní penzí. Když natočíte, tak jako kdysi Claude Lelouch, archetypální love story (Muž a žena, 1966), měli byste důstojně vycouvat, dokud je čas, a poděkovat osudu, Anouk

Aiméeové, Jeanu-Louisi Trintignantovi a Francisi Laiovi za úžasný hudební leitmotiv. Ale pokračovat po jedenácti (Jiný muž, jiná šance, 1977), dvaceti (Muž a žena: Dvacet let poté, 1986) a téměř čtyřiceti letech (Odvaha milovat, 2005) znamená riskovat, že se z klasika stane omletý „pouťový flašinetář“. Což je zbytečné, smutné a dehonestující.

Jako by v tomhle příběhu o začínající zpěvačce, rezignující kvůli kariéře na lásku, pouličním šansoniérovi, opuštěném milionáři, bezdomovci, který je možná Bohem, a jednom režisérovi chtěl Lelouch uplatnit všechny postavy, co se mu zatím nikam nevešly. Sám režisér zde hraje (své alter ego – nebo jenom Ego?) možná jen proto, aby vyslovil přání, jež je otcem myšlenky: „Bude to krásný film!“ Řekl bych, že Lelouchovy představy o krásném filmu se tentokrát nebudou krýt s většinovým názorem, neboť jsou ukuchtěné z vlastních vykradených ingrediencí a fragmentů nedotažených příběhů. Osudy postav jsou vám v zásadě ukradené, a proto je jedno, jak dopadnou. Ústřední duo Maiwenn-Ranieri má chatrné charizma i scenáristický part, milionář Michel Leeb působí jako postava „půjčená“ z telenovely, a tak se o něco sem tam snaží jen Mathilde Seignerová, kterou všeobecná šeď a nevěrohodnost ostatních nakonec stejně uválcují. Toporné dialogy typu „Milovat je přát tomu druhému štěstí“ nebo „To hrozné svinstvo zvané láska má svůj půvab“ vás nevybudí.

Láska bývá často plná omylů, tenhle film (údajně o ní) je však omylem sám o sobě. Rád bych věřil, milý Claude, že alespoň tobě je jasné, co nového a naléhavého jsi nám chtěl tentokrát sdělit. Ale kuráž jít do toho, i když pořádně nevíš do čeho – tu teda máš! Kdyby se tvůj snímek jmenoval Odvaha filmovat, rozuměl bych mu líp.