recenze / Hlídač č. 47

Hlídač č. 47

Hlídač č. 47

Mimořádnou hereckou příležitost poskytl Karlu Rodenovi Filip Renč v přepisu románu Josefa Kopty: jako vysloužilého vojáka ho vyslal vstříc osudu na osamělou vechtrovnu. l ČR 2008, 108 min. l Falcon

 Liják bičuje uštvané koně a žebřiňák s unavenou poslušností skáče po kamenité cestě vzhůru do kopců, zatímco dolů se valí nekonečné proudy špinavé, mazlavě jílovité hmoty. Bláto, chlad, mlha a neustávající déšť, který na těle už dávno vyšmátral i tu poslední suchou nitku. Vozka má náladu pod psa stejně jako ta mladá paní (Lucia Siposova), jejíž temné oči smutně vykukují zpod promáčeného šálu a marně hledají špetku světla a naděje. Jen on (Karel Roden) s každou další zatáčkou, každým dalším stoupáním ožívá. Švihá bičem nad hlavou, aby konečně dobyl svůj hrad, vechtrovnu č. 47, křičí a huláká na lesy, aby konečně přehlušil noční můry, které v zákopech kdesi na Haliči nahlodaly nejen jeho tělo, ale i jeho duši. Píše se rok 1920 a tady, na české straně Krušných hor, se hlásí do služby válečný vysloužilec Josef Douša. Zatímco on v drážním domku u trati hledá klid a zapomnění, jeho krásná mladá žena Anička tu nachází jen samotu a rychle ubíhající čas, který jí s železnou pravidelností odpočítávají nula šestka, nula sedmička, nula osmička…, tedy vlaky na trati odněkud někam, zatímco ona uvízla na konečné. Těch pár starousedlíků z nedaleké vsi má být svědkem i patronem jejich štěstí a tak zatímco se Douša snaží nad sklenkou kmínky vidět v starostovi, sedláku Flašarovi, řezníku Kuběnovi, hlídači krav Mařánkovi či pekaři Čejkovi dobré lidi, kteří přejí štěstí stejně tak sobě jako druhým, na okno vechtrovny klepe hrobník Ferda (Václav Jiráček), útočník s tváří oběti, což nemůže uniknout všímavému a slizce všudypřítomnému kostelníkovi Bártíkovi (Vladimír Dlouhý)…Měli osobní, velmi bolestnou zkušenost s 1. světovou válkou a mistrovským způsobem ji otiskli do své literární tvorby. Američané našli svou reflexi do té doby nepoznané bolesti v Ernestu Hemingwayovi, Francouzi v Romainu Rollandovi, Němci v Lionu Feuchtwangerovi, Arnoldu Zweigovi či Erichu Mariovi Remarquovi a zpropadení Češi, bestie smějící se, v Jaroslavu Haškovi. Ovšem nejen v něm! K výrazným autorům tzv. legionářské literatury patřil i Josef Kopta, který vynikal především v tom, že se na válku dokázal na rozdíl od mnoha svých vrstevníků dívat bez vlasteneckého patosu a politického nadržování s objektivní věcností a citem pro detail. Přesto všechno se ovšem nelze na jeho psychologický román Hlídač č. 47 z roku 1926, jakkoliv je na události 1. světové války velmi úzce navázán, dívat optikou „pouhopouhé“ válečné literatury. Příběh Josefa Douši je totiž univerzálně platným příběhem člověka, který toužil po štěstí, ale nedokázal změnit sám sebe. Milostná zápletka stejně jako válečná traumata jsou jen kořením a zástěrkou pro hledání odpovědí na mnohem závažnější a naléhavější otázky: CO ničí vztah dvou lidí, kteří se mají upřímně rádi? PROČ tolik lidí nedokáže mít rádo samo sebe? KDE brát sílu k odpuštění? KDY je třeba se s osudem prát a kdy je dobré lehnout si do proudu, nechat se unášet a jen lehce korigovat směr? Respektive JAK se dobrat životní rovnováhy, tedy pocitu štěstí?Scénář, který byl posledním velkým projektem Eduarda Vernera (mj. Utrpení mladého Boháčka, 1943–2003) a který do finální podoby upravili Filip Renč se Zdeňkem Zelenkou, si pohrává ale ještě s celou řadou dalších významotvorných drobností – nejúčinnějším nástrojem ďábla je služebník boží, jeden z nejtěžších hříchů se odehrává během mše svaté, hrobník, pochovávající mrtvé lidi   i živé vztahy, osud, jemuž nelze uniknout a který lze pochopit teprve dodatečně atd. atd. Nad filmem je tak příjemné a inspirativní přemýšlet nejen v rovině, co kdo komu a proč.Režisér Filip Renč (Requiem pro panenku, Román pro ženy) má bezpochyby jako filmař jednu velkou přednost a jednu velkou slabost. Tou předností je dar filmového vidění, na hony vzdálený televizním sekaninám vymíchávaným ve stylu celek–detail–prostřih–celek. Nebojí se jít s kamerou do prostoru, nebojí se širokého plátna, nebojí se velkých emocí, nebojí se balancovat na hraně patosu. Slabinou je naopak jeho „cit“ pro kombinování vynikajících a velmi slabých herců, resp. jeho neschopnost vést slabší herce tak, aby jeho filmařské snahy podporovali a nikoliv torpédovali ke dnu. Lucia Siposova a Václav Jiráček patřili už v předchozím Renčově snímku Na vlastní nebezpečí k jasně nejslabším článkům řetězce, přesto jim dal režisér důvěru znovu. Ovšem jejich první společná scéna v Hlídači je zahrána s takovou ochotnickou bezradností, že se jeden nestačí divit a opatrně se rozhlíží, jestli se neocitl na zkoušce divadla Járy Cimrmana. „Takový mladý člověk, co vám chybí?“ ptá se ona a má evidentní problémy nejen s češtinou, ale i výslovností. „Schází mi mladá paní,“ odpoví on s uvěřitelností hrdiny toho nejsentimentálnějšího prvorepublikového románu pro paní a dívky. Ačkoliv je to jejich nejhorší moment a dá se na jejich herecký „styl“ při troše dobré vůle zvyknout, několikrát ze své role přece jen vypadnou natolik, že to velmi výrazně poškozuje celek. Je to kontrast o to větší, že Karel Roden stejně jako Vladimír Dlouhý dokážou být ve svých partech bezchybně přesní. Především pro Karla Rodena je postava válkou pronásledovaného, fyzicky i psychicky zraněného muže, jenž nejdřív ohluchne a posléze jen hluchotu předstírá, jedinečnou hereckou příležitostí, na níž může naplno ukázat šíři svého talentu. A Roden tak činí se zarputilostí a profesionální poctivostí sobě vlastní, postavě odevzdává naprosto vše, až jednomu přijde líto, že tak soustředěně ztvárněné postavy v českém filmu potkává spíš výjimečně než pravidelně (letos mu může konkurovat jen venkovský učitel Pavel Liška).Zatímco v 90. letech byla Česká televize do značné míry hybatelem filmového dění u nás a řadu projektů financovala čistě ze svých zdrojů, v posledních letech se omezovala spíš na koprodukce toho, co jí kdo nabídne. Hlídač č. 47 v tomto směru představuje její návrat k aktivnější a ambicióznější filmové politice a to návrat věru sympatický (obzvlášť po takovém kvalitativním průšvihu, jakým byl Máj). Neotřelá látka, silná výpověď, velkorysá realizace… Tempo vyprávění občas sice zakolísá (například obrazově úchvatná, z dramatického hlediska ale naprosto zbytná scéna Doušova odjezdu do Prahy), nikde mu však vyloženě nepadá řemen. Kameraman Karel Fairaisl komponuje své sněhobílé obrazy s důkladností a pečlivostí skutečného malíře, skladatel Jiří Škorpík umně variuje ústřední klavírní motiv, který se v dramaticky vypjatých okamžicích nebojí podpořit symfonickým orchestrem. Připočtete-li k tomu Karla Rodena, který se (pokolikáté už?) prezentuje v té nejlepší formě, pak lze celkem bez obav napsat, že Hlídač č. 47 je zatím nejlepším filmem Filipa Renče.

Jaroslav Sedláček

hodnocení autora recenze: 80%
hodnocení čtenářů: 87% (191x)
premiéra: 04.11.2008 originální název: Hlídač č. 47 distributor: Falcon

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.