recenze / Labyrint lží

Labyrint lží

Labyrint lží

Ridley Scott vyslal Leonarda DiCapria coby tajného agenta CIA do polosvěta arabského terorismu a jeho kroky nechává z pohodlí Langley

Labyrint lží Hvězda agenta CIA Rogera Ferrise na Blízkém východě strmě stoupá: právě se v Iráku dostal na čerstvou stopu teroristické skupiny blízké Al-kájdě, v jejímž čele stojí inteligentní a ambiciózní Al-Salím a jež začíná se sebevražednými útoky v Evropě. Na příkaz svého šéfa Eda Hoffmana sleduje Ferris stopu do jordánského Ammánu, kde kontaktuje šéfa tamní rozvědky Hániho. Získá si ho uměřeností, dokonalou arabštinou a hlubokou znalostí místního kulturního prostředí, takže Háni podmíní spolupráci jedinou podmínkou: agent se mu nikdy nepokusí lhát. Pro podřízené machiavelistického Hoffmana, který většinou bezohledně rozehrává několik paralelních partií najednou, musí ovšem být lež a přetvářka denním chlebem. Zatímco Hánimu se povede s orientální rafinovaností získat mezi Al-Salímovými věrnými špeha, Ferris s Hoffmanovým posvěcením rozjíždí šíleně odvážný podnik: tajně vymyslí novou úspěšnou teroristickou organizaci Bratři svědomí a donutí tak ctižádostivého šéfteroristu, aby vyšel ze své skrýše…Zatímco Hoffman se zdá riskovat nanejvýš další bezesnou noc s mobilem u ucha, jeho nejlepší agent začíná riskovat až příliš mnoho: vidí umírat své nejbližší spolupracovníky, musí předstírat před těmi, na nichž závisí výsledek jeho mise i poslední zbytek soukromí, které se pokouší vybudovat. A pak je tu najednou okamžik, kdy se agent z poslušného a  necitlivého, ale dokonalého nástroje mění v muže, který se rozhodl vést tuto válku také sám za sebe – za to, čemu věří a co miluje. A protože do tohoto boje vstupuje nutně zranitelný a nedokonalý, protože v sobě už nedokáže umlčet svědomí, ocitá se v největším ohrožení svého života…Je to skoro k nevíře, že Ridleymu Scottovi trvalo jen o něco déle než půl roku uvést do kin po Americkém gangsterovi už druhý velmi náročný projekt. Labyrint lží nevyvolal jednoznačné nadšení u americké kritiky ani diváků, přesto však jde o výjimečně natočené dílo – což by bylo hloupé vnímat jako Scottův standard, o němž se není třeba vůbec zmiňovat. Velezkušený režisér se obklopil osvědčenými spolupracovníky (ať už jde o kameramana Alexandera Witta, střihače Pietra Scaliu, výtvarníka Arthura Maxe nebo hudebního skladatele Marca Streitenfelda) a docílil obdobně „hladkého“ či „neviditelného“ dojmu jako v Americkém gangsterovi. Právě ten jsem životopisu drogového krále Franka Lucase měla tak trochu za zlé – pokud se mi zdálo, že Americký gangster neobsahuje žádnou pamětihodnou scénu, je na tom Scottův nový film značně lépe: nabízí totiž několik opravdu působivých okamžiků. Akční scény vyhlížejí po scottovsku mužně a dynamicky, na čemž má podíl i šťastné režisérovo rozhodnutí vzdát se v zájmu realistického efektu digitálních berliček, kdykoli to jen šlo. Ferrisův agent se za svými protivníky štve s téměř bondovskou cestovatelskou posedlostí, tento svět však nevyhlíží nijak apartně: je jaksi „obyčejně“ špinavý, poničený a opravdový, aniž by to vyžadovalo přehnaně efektní popisy ve stylu Obchodníka se smrtí. Scott sází na své proslulé komplexní, syté a jemně propracované „výtvarnické“ atmosféry, do nichž tentokrát působivě a zcela logicky zapracoval prvky spojující agenta v terénu s jeho vzdáleným služebním zázemím. Ferris je většinou mobilním telefonem ve spojení s Hoffmanem, který řeší problémy za pochodu, ať už přitom pomáhá svému malému synkovi v noci čurat nebo veze otrávenou dcerku do školy. Ferris navíc může být v každém okamžiku detailně viditelný v tisíce kilometrů vzdálené centrále v Langley prostřednictvím dokonalých satelitních monitorovacích zařízení (a nepochybuji, že tato technika nepatří do žánru sci-fi, i když se tu zmiňuje zajímavá myšlenka, že teroristé, kteří nemají mobily, počítače ani uniformy, vlastně bojují s „budoucností“…). Scott se svým týmem našel pro hrdinovu prazvláštní agentskou existenci originální řešení, jež se jistě sluší srovnat se způsobem, jakým pracoval Paul Greengrass ve filmech o Jasonu Bourneovi. Tam je sledovací technika všudypřítomná a plně prostupuje prostor, kterým se agent pohybuje. Scott naopak neustále zdůrazňuje vertikální propojení „malého“ světa, který Ferris kontroluje, s nadřízeným stanovištěm. Zvláštní pozornost si pak zaslouží způsob, jakým všemocný a vševidoucí Hoffman postupně ztrácí kontrolu nad svým podřízeným (a kamarádem). Relativně nízkého hodnocení, které najdete za touto recenzí, budu nejspíš brzy  litovat: Scottovy filmy vyhlížejí vždy lépe s časovým odstupem a jejich kvality vyniknou s tím, jak hojně a nešikovně jsou napodobovány. Labyrint lží je už teď pěknou „sedmdesátkou“, kterou však strhává dolů nepříjemně polopatický scénář Williama Monahana (Oscar za Skrytou identitu, ale i podobně problematické Království nebeské). Labyrint lží se ke konci mění v bondovku, která v úzkosti z divákova nepochopení zjednodušuje hrací prvky, jež předtím pěkně zkomplikoval – a nejsem si jista, zda na tom může mít podíl jen knižní předloha Davida Ignatia (kterou jsem nečetla). Pokud Scott označuje svůj film za vyprávění o informacích, byla bych raději, kdybych si něco mohla jen domýšlet a nečekat, až mi postavy samy sdělí celkem očekávané liberální poselství, že „všichni jsou nějak vinni“ a „všichni chtějí, aby tahle válka skončila“…Tvůrci Labyrintu lží usilují o harmonizující poselství, které by nikoho neurazilo, i když přitom často riskantně tančí mezi vejci. Oproti vyznění znamenitého Scottova snímku Černý jestřáb sestřelen, starého pouhých sedm let, je to pořádný posun. Chytří, cyničtí byrokrati ve Washingtonu řídí válku od psacího stolu, zatímco sympatický agent se srdcem na pravém místě v terénu nasazuje krk, válka je špatná, Ferrisova nová láska, zdravotní sestřička Ajša, zosobňuje všechny dobré civilisty (podrobnější románek se zaplaťpámbu nekoná). Zjednodušující optice naštěstí vzdorují některé silné vedlejší charaktery: vedle Ferrise, kterému DiCaprio poskytl všechnu svou hereckou sílu, citlivost a přesvědčivost, aby působil málem opravdově, tu fascinují především Mark Strong jako Háni a  – jak jinak – režisérův nerozlučný Russell Crowe. Ten se coby Ed Hoffman proměnil jako kouzlem v prošedivělého vtipného tlusťocha, který zničující talent stratéga a břitkou inteligenci vložil do služeb své milované Ameriky způsobem, jenž si rozhodně zaslouží úctu. Díky Croweovi je Hoffman, který by v desítkách jiných snímků byl jen jednorozměrným cynickým padouchem, rozhodně nejzajímavější postavou filmu – postavou, o které se – na rozdíl od té DiCapriovy – vyplatí ještě nějakou chvíli přemýšlet.   Alena Prokopová 27.11.60 %

Alena Prokopová

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 81% (48x)
premiéra: 27.11.2008 originální název: Body og Lies distributor: Warner Bros.

Hodnocení významných recenzentů:

Night |

80% - Páčila sa vám Spy Game Tonyho Scotta? Ak áno, bude sa Vám páčiť aj Body of Lies Ridleyho.

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.