recenze / Mezi zdmi

Mezi zdmi

Mezi zdmi

Jak mohla česká distribuce tak dlouho přehlížet jednoho z nejvýraznějších současných filmařů?! V době, kdy se v povědomí většiny diváků pojem francouzský film víceméně kryje s pojmem afektovaného pseudoumění, se „náhle“ zjeví někdo, kdo odmítá fabulace, spekulace, okázalé hrátky s formou, cinefilní odkazy na jiná díla a chápe film jako nástroj poznání reálného světa. K tomu, aby dnes někdo v éře stále virtuálněji působících médií věřil tomu, že může filmem ukazovat a říkat pravdu, chce jednak mít odvahu a zralou osobnost a jednak mít metodu, která nemůže být zpochybňována jako naivní, neumělá nebo naopak příliš násilná. Laurent Cantet si už svou metodu ozkoušel celkem sedmkrát, přičemž Mezi zdmi je jeho čtvrtý celovečerní film (Lidské zdroje jinak byly k vidění v Karlových Varech a Na jih na Febiofestu). Ceny s ním, stejně jako s těmi předchozími, nabírá radlicí, a úplně zaslouženě. V oné zdánlivé, fakticky ovšem vydřené a trpělivě vyseděné jednoduchosti je krása a síla. Zdá se, jako by Cantet vůbec nevyprávěl, dokonce jako by film neměl autora a vše se jen zaznamenávalo na kameru. Ale pokud se přece jenom na chvíli nenecháte strhnout proudem děje a zamyslíte se, jak je vůbec možné takto natáčet lidi v jejich každodenním prostředí, nenechá vás tento snímek klidnými nejenom tím, o čem je, ale i tím, jak bylo dosaženo jeho efektu reálnosti. Když si uvědomím, kolik patosu a sentimentu je ve srovnáním s tímto učitelsko-žákovským snímkem v takovém Panu učiteli s láskou se Sidneym Poitierem nebo třeba i ve Venkovském učiteli, kolik křeče a teatrálnosti je v Gymplu, „aby to působilo drsně“, nevycházím z údivu, jak si Mezi zdmi opravdu vystačí jenom se záběry na tři kamery v jedné místnosti, kde si spolu normálně (tj. občas emocionálněji) povídají učitel a žáci, s ruční kamerou na schodišti a jedním stativem, co se občas podívá na dvůr anebo zachytí vyčerpané pedagogy ve sborovně. Svůj podíl na působivosti a silném tahu má i pověstná francouzská výřečnost a láska k disciplíně a respektu k institucím. (Francouzi vůbec berou školy o něco vážněji než my; tamní společnost je přece jenom více rozdělena na kasty podle toho, jakou školu jste absolvovali.) Hlavní hrdina Franc,ois Martin (takřka plně autobiografická role Franc,oise Bégaudeaua) učí francouzštinu oprsklé, ale vnitřně nejisté přistěhovalecké děti z předměstí, což skýtá značné zázemí v rozvíjení témat autorita vs. podřízení, buržoazní vzdělanec vs. sociálně slabá lůza, bílý vs. barevní, kultivovaný „potenciální gay“ vs. hip hopem a fotbalem vychovaní machové atd. Film však nikdy nesklouzne k tezovitosti, neboť vše se v něm vyvíjí z přirozeně plynoucího dialogu či hádek. Franc,ois dělá nevděčnou a záslužnou práci, avšak nikdy se mu nemůže podařit být dostatečně citlivý ke všem. Narůstající konflikt s marockým chlapcem Sulejmanem vede až ke smutnému konci, který nemá okázale tragický rozměr, ale každopádně vyvolává skepsi vůči celému výchovnému systému i myšlence multikulturalismu. Má smysl být vždy tolerantní i vůči těm, kteří nedovedou být tolerantní k ostatním?Mezi zdmi vypadá nenápadně jen na první pohled a poslech. Jakmile ho však začnete srovnávat s jinými, zjistíte, že film bez hudby, složitých motivací a zázemí postav či vykroužených point vyznívá nakonec lépe než všechny ty dramaturgicky vypiplané snímky, které po nás ve finále chtějí jen emoce, ale nechtějí, abychom o věcech skutečně přemýšleli.

Kamil Fila

hodnocení autora recenze: 100%
hodnocení čtenářů: 82% (16x)
premiéra: 27.11.2008 originální název: ENTRE LES MURS distributor: Artcam

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.