Kdopak by se vlka bál

Pohádka pro děti, nebo horor pro dospělé? Jedno i druhé! Maria Procházková servíruje unikátní filmový kondicionér 2v1 vhodný pro celou rodinu.

Pohádka pro děti, nebo horor pro dospělé? Jedno i druhé! Maria Procházková servíruje unikátní filmový kondicionér 2v1 vhodný pro celou rodinu. Terezce (Dorota Dědková) je šest a tak trochu ujíždí na pohádce o Červené Karkulce. Zná ji sice nazpaměť, přesto ji tento drasticky monotónní příběh plný průhledných převleků, hloupých otázek a jen o málo chytřejších odpovědí zas a znovu fascinuje, takže večer musí usínat s otevřenými dveřmi a v noci prchat před zlými sny pomocí usilovného mrkání očí. Terezka si zkrátka jako každé dítě žije ve svém vlastním světě, jitřeném pohádkami, realitou i vlastními malůvkami, obklopena bezpečím, které pro ni představuje ta nejhezčí a nejhodnější maminka na světě (Jitka Čvančarová), v práci věčně uvázaný, ale jinak naprosto nejúžasnější tatínek (Pavel Řezníček) a bezva kamarád ze školky Šimon (Matouš Kratina), který zná odpověď na všechno, čemu ona sama ještě nerozumí. Takže ve chvíli, kdy se maminka začne chovat poněkud jinak, nosit nápadně kulaté náušnice a víc než často se objevovat po boku nějakého cizího pána (Martin Hoffman), malá treperenda celkem snadno uvěří Šimonově teorii, že jí maminku někdo vyměnil. Nejspíš nějací ufouni! Je proto potřeba podrobit maminku zkoušce – ukrást v kuchyni vidličku a v nestřeženou chvíli ji bodnout, aby se ukázalo, jestli jí poteče krev. Pokud ne, je to jasné!A teď to samé, ale trochu jinak! Maminka má všechno, co od života chtěla: Skvělou dceru, milujícího manžela i v patřičné vzdálenosti uklizenou starostlivou matku (Jana Krausová). A přesto se necítí šťastná! Anebo se možná i šťastnou cítila, jenže pak se tu objevil On, muž, na něhož chtěla vždycky zapomenout, ale také člověk, který navždycky zůstane součástí jejího života, a její jistoty všedního dne se povážlivě otřásly v základech. Stala se podrážděnou, nervózní, uspěchanou, nestíhající, ale také znovu odvážnou, ambiciózní, bojující. A také začala povážlivě často mluvit nejen o návratu ke kariéře zpěvačky, ale i o nějakém Japonsku, tedy něčem, co Terezce zní jako hudba z Marsu...Pokud bychom druhý celovečerní film scenáristky a režisérky Marii Procházkové (Žralok v hlavě) chtěli na pomyslném pitevním stole porcovat, rozpadl by se nám nejspíš sám od sebe na tři části. První je, nebál bych se říct, skvostná! Procházková, vnučka legendárního českého scenáristy Jana Procházky (Kočár do Vídně, Ucho, Páni kluci), velmi šikovně spojuje dva zdánlivě nesourodé žánry do jednoho filmu – poetický film pro děti s psychologickým dramatem pro dospělé. Klíčem k tomu je pohled na stejný problém optikou dvou emočně i rozumově zcela jinak vybavených stran. Zatímco maminka si myslí, že Terezka si problémů, které ji trápí, nemá šanci všimnout, opak je pravdou. Protože ale Terezka nemá dost životních zkušeností, vše si vysvětluje po svém. Nedorozumění jsou rázem na světě, přičemž další půvab a rozměr vyprávění dává snímku právě konfrontace obou způsobů vnímání. Bohužel, po víc než slibné první třetině filmu, jež se bezmála dotýká stoprocentního hodnocení, následuje druhá fáze, jež by se dala nazvat mechanickým vršením již viděného: Problémy a události viděné dospělými, problémy a události viděné malými, do toho nějaká ta do obrazu vpašovaná dětská malůvka. Film tak místo očekávané a s chutí vyhlížené gradace začíná stagnovat. Vyložený pád pak přichází s částí třetí, v níž logiku nahrazuje autorská svévole dovést vyprávění stůj co stůj k happy endu. Finále je rozvleklé, krkolomné, byť zdánlivě akční, ale jakkoliv mám jako divák dobré konce rád, tenhle jsem si užít nemohl, protože mu prostě nešlo věřit.Jestli lze snímku Kdopak by se vlka bál (anglický název zní ještě rafinovaněji – Who’s afraid of Wolf!) přičíst k dobru ještě nějaký fakt, tak je to výběr a vedení herců, těch nejmenších zejména! Dorotka Dědková a především Matouš Kratina v roli Šimona odkazují na tu nejlepší tradici českého dětského filmu, a kdyby dostávali i v následujících letech patřičné příležitosti, třeba by i z nich mohly vyrůst hvězdy typu Žanety Fuchsové či Tomáše Holého. Mezi dospělými stojí za zmínku především Pavel Řezníček (Jak si zasloužit princeznu, seriál On je žena!), který na rozdíl od Jitky Čvančarové a Martina Hoffmana projektuje svoji postavu směrem dovnitř, což činí jeho hrdinu nejen zajímavějším, ale také naléhavějším a uvěřitelnějším.Určitá rafinovanost by byla žádoucí i v obrazovém zpracování, kameře Martina Štěpánka (Žralok v hlavě, seriál Světla pasáže) chybí druhý plán, moment překvapení. Zatímco Procházková oproti svému debutu ukázala výrazný pokrok a na její další snímek se lze oprávněně těšit, Štěpánek by měl příště nabídnout mnohem silnější autorský vklad.Žánrově velmi zajímavě rozkročený snímek Kdopak by se vlka bál představuje v kontextu české kinematografie bezpochyby pozoruhodný (a originální!) počin, na který mohou jít v klidu velcí i malí. Ne snad přímo, že by se jedni o druhých dozvěděli něco víc, ale film je velmi nenásilným způsobem přiměje přemýšlet o světě očima těch druhých, víc chápat jejich strachy, pochybnosti a nejistoty, prokazovat větší míru empatie, což je vždycky fajn.Kdyby měl film střízlivější metráž, tj. něco málo přes hodinu, a uvěřitelnější konec, bylo tu zaděláno na malý klenot, jehož ostré hrany mohly rozříznout nejednu lidskou i festivalovou slupku, takhle nezbývá než doufat, že ten poslední půlkrok, na který už filmařům nestačil dech, udělají diváci. Třeba právě tou empatií, k níž je vyprávění vybízí.

Jaroslav Sedláček

hodnocení autora recenze: 80%

hodnocení čtenářů: 87% (19x)

premiéra: 04.12.2008

originální název: Kdopak by se vlka bál

distributor: Bontonfilm

Velký evropský filmový měsíčník

časopis CINEMA

Aktuální vydání: 06/2010

Kdopak by se vlka bál

Ohodnotit film: