Velký evropský filmový měsíčník
časopis CINEMA
Aktuální vydání: 06/2010
Veřejný nepřítel č.1
První díl velkorysé životopisné podívané sleduje od počátečních zločineckých krůčků kariéru i osobní život gangstera, který riskoval vždy a všechno a k tomu ještě dovedl hýbat veřejným míněním, okouzlovat ženy a dělat na zákon ďábelsky dlouhý nos.
V době, kdy se na plátnech ve francouzských biografech pravidelně objevovali šarmantní a krásní padouši v podání Alaina Delona a Jeana-Paula Belmonda, v reálu bavil společnost mimo kinosály někdo mnohem opravdovější. Jmenoval se Jacques Mesrine a podle historických análů a trestního rejstříku patřil k velkým zločincům druhé poloviny dvacátého století (1936–1979). Během svého života stihl počít několik dětí, vícekrát se oženit, být několikrát uvězněn, dopustit se mnoha loupeží, zabít desítky lidí a napsat vzpomínkovou knihu. A právě jí se řídili tvůrci při vzniku tohoto dvoudílného životopisného, resp. vzhledem k výsledné formě spíše životopopisného snímku. Gangster číslo 1, díl 1. Historie Jacquesova (Vincent Cassel) příběhu začíná ve válečném Alžírsku roku 1959, kde se drsným způsobem naučil s nikým se moc nepárat. Po návratu domů se mu brzy omrzí obyčejný život v rodinném kruhu a spolu s kamarádem Paulem (Gilles Lellouche) začnou úspěšně loupežničit, až se jich ujme místní don, šéf a autorita Guido (Gérard Depardieu). Tím Jacques
nastartuje novou kapitolu svého života, kterou predestinuje brutální pomsta vykonaná na arabském pasákovi, jenž Jacquesovi zohyzdil oblíbenou prostitutku. V tu chvíli se z bývalého vojáka definitivně stane vrah a zločinec, který ztratí smysl pro obyčejné lidské hodnoty a vše je schopen podřídit akci, kamarádům z klanu a pocitu moci. Především neutuchající víra sama v sebe ho dostane ze všech možných nepříjemností, či mu je alespoň pomůže přežít (exil v USA a Kanadě, týrání ve vězení a následný útěk odtamtud). Děj se zastavuje kdesi ve druhé části Jacquesovy produktivní kariéry, na jakémsi mrtvém bodě, a provokativně si nechává zbytek do druhého dílu.* Představuje Mesrinea jako člověka vtaženého do života mimo zákon, který dokáže okořenit milostnými avantýrami, skandály plnícími přední stránky novin i rádoby aktivistickými postoji. Drsně a retro Osoba Jacquese Mes-rinea je spojená se společensko-politickou atmosférou šedesátých a sedmdesátých let 20. století v zemi galského kohouta, tudíž nápad na zfilmování jeho příběhu znamená možnost znovu zachrastit francouzskými kostlivci ve skříni. Přesto se prozatím méně zkušený režisér Jean-Franc,ois Richet (jeho předchozí film, stejnojmenný remake Carpenterova Přepadení 13. okrsku, vyšel na DVD) vyvaroval zbytečné retrokritiky a pozadí doby ilustruje v dostačujících náznacích a lehce je proplétá s „realitou“ filmovou. Jako například ve scéně, kdy se jedna z Jacquesových unesených obětí domáhá řevem pozornosti a na pozadí její snahy o přežití informuje neutrální hlas z televize o de Gaulleově záměru odstoupit z funkce. Obecně je koncept vyprávění přísně (až na počáteční výjimku) chronologický, od čehož se odvíjí samotná dynamika snímku. Prosté řazení životních epizod za sebe vyvolává dojem jednotvárnosti, ale v rámci „plánu“ představit jeden lidský osud působí přirozeně. A právě i surová přirozenost nenechá diváka ani na vteřinu na pochybách, že film nestaví násilí vítězný oblouk a ani neoslavuje zločineckou činnost hlavní postavy. Negativním konotacím veškerého Mesrineova chování se snímek začne komplexně podřizovat ještě před svojí polovinou, když se z milovníka stane krutý a autoritativní manžel a když se děj přenese z francouzských ulic do zámoří a do tamějších nápravných zařízení. Zde začne být násilí a týrání vystaven sám Mesrine a polarita sil se sice jen na několik okamžiků, ale přece jen obrátí. Cassel a spol. Chronologie filmového vyprávění ideálně napomáhá budování charakteru v průběhu děje, což umožňuje přesně vystihnout přechod od Mesrinea nezkušeného k Mesrineovi ledově profesionálnímu. K doslovné „výstavbě“ hlavní postavy si těžko tvůrci mohli vybrat charizmatičtějšího, démoničtějšího a famóznějšího představitele, než je Vincent Cassel. Ten na „svém“ hrdinovi zapracoval do té míry, že se zřejmě definitivně etabloval coby budoucí ideální představitel všech lahůdkových francouzských padouchů. V případě silnější režie mohl být jeho Mesrine ještě univerzálnějším a celý snímek tak mít obecně větší přesah, za stávajících okolností zatím zůstává pouze v biografických mezích. Možná je to záměr tvůrců, neboť Casselův výkon v rámci prvního dílu slibuje skutečný zážitek v tom dalším, neb teprve v něm tvůrci zveřejní (jelikož se oba díly natáčely najednou) další skutečnosti týkající se Mesrineova života: jeho zálibu v převlecích a plastických operacích. Novou vizáž si od maskérů ještě v tomto díle vysloužila i představitelka další Mesrineovy „ženy“ Cécile De France. Dostala černou paruku, brýle a úkol na minimálním prostoru zahrát ženu chycenou do pasti lásky. Její kreace drsné a zároveň citlivé ženy, přijímací osud, který představuje její chvílemi šílený partner, je přesná a bodne jako jehla. Hůře bohužel dopadl „čurdařící“ Gérard Depardieu, který coby duchovní otec hlavního hrdiny kopíruje bohužel i v reálném životě osud Marlona Branda. Pohled na Depardieuovu tvář sice pořád připomíná desítky jeho krásných rolí, ale pohled na zřejmě stále se rozšiřující tělesnou schránku smutně prorokuje nešťastný konec kariéry rozložené ve vlastní monstrum. Povídka o gangsteroviRichetův čardáš se zmíněnými francouzskými kostlivci si ve finálním bodování
vedl vcelku dobře. Snímek se snaží svým ztvárněním evokovat gangsterky ze sedmdesátých let, což lze brát jako poklonu žánru či možná lenost tvůrců přijít s něčím
novým a raději za maskou uměleckého záměru a v rámci anachronismu vsadit na osvědčenou notu. Casselův zloduch by si však s klidným svědomím mohl podat ruku například s Emilem Buissonem, slavným to padouchem Jeana-Louise Trintignanta. Nezapomenutelná hlavní role budiž tedy spásou především pro Richeta, neb je to právě ona, kdo dává divákovi zapomenout, že by to vše mohlo chvílemi šlapat rychleji a leckdy i mazaněji. Ta osmdesátka je proto slabší. Kristýna Pleskotová * Pro nedočkavce: obsah druhého dílu, tedy posledních šest sedm let Mesrineova života, najdete na anglické Wikipedii. Premiéra filmu Veřejný nepřítel č. 1: Epilog je plánována na 1. 1. 2009. 80 %
nastartuje novou kapitolu svého života, kterou predestinuje brutální pomsta vykonaná na arabském pasákovi, jenž Jacquesovi zohyzdil oblíbenou prostitutku. V tu chvíli se z bývalého vojáka definitivně stane vrah a zločinec, který ztratí smysl pro obyčejné lidské hodnoty a vše je schopen podřídit akci, kamarádům z klanu a pocitu moci. Především neutuchající víra sama v sebe ho dostane ze všech možných nepříjemností, či mu je alespoň pomůže přežít (exil v USA a Kanadě, týrání ve vězení a následný útěk odtamtud). Děj se zastavuje kdesi ve druhé části Jacquesovy produktivní kariéry, na jakémsi mrtvém bodě, a provokativně si nechává zbytek do druhého dílu.* Představuje Mesrinea jako člověka vtaženého do života mimo zákon, který dokáže okořenit milostnými avantýrami, skandály plnícími přední stránky novin i rádoby aktivistickými postoji. Drsně a retro Osoba Jacquese Mes-rinea je spojená se společensko-politickou atmosférou šedesátých a sedmdesátých let 20. století v zemi galského kohouta, tudíž nápad na zfilmování jeho příběhu znamená možnost znovu zachrastit francouzskými kostlivci ve skříni. Přesto se prozatím méně zkušený režisér Jean-Franc,ois Richet (jeho předchozí film, stejnojmenný remake Carpenterova Přepadení 13. okrsku, vyšel na DVD) vyvaroval zbytečné retrokritiky a pozadí doby ilustruje v dostačujících náznacích a lehce je proplétá s „realitou“ filmovou. Jako například ve scéně, kdy se jedna z Jacquesových unesených obětí domáhá řevem pozornosti a na pozadí její snahy o přežití informuje neutrální hlas z televize o de Gaulleově záměru odstoupit z funkce. Obecně je koncept vyprávění přísně (až na počáteční výjimku) chronologický, od čehož se odvíjí samotná dynamika snímku. Prosté řazení životních epizod za sebe vyvolává dojem jednotvárnosti, ale v rámci „plánu“ představit jeden lidský osud působí přirozeně. A právě i surová přirozenost nenechá diváka ani na vteřinu na pochybách, že film nestaví násilí vítězný oblouk a ani neoslavuje zločineckou činnost hlavní postavy. Negativním konotacím veškerého Mesrineova chování se snímek začne komplexně podřizovat ještě před svojí polovinou, když se z milovníka stane krutý a autoritativní manžel a když se děj přenese z francouzských ulic do zámoří a do tamějších nápravných zařízení. Zde začne být násilí a týrání vystaven sám Mesrine a polarita sil se sice jen na několik okamžiků, ale přece jen obrátí. Cassel a spol. Chronologie filmového vyprávění ideálně napomáhá budování charakteru v průběhu děje, což umožňuje přesně vystihnout přechod od Mesrinea nezkušeného k Mesrineovi ledově profesionálnímu. K doslovné „výstavbě“ hlavní postavy si těžko tvůrci mohli vybrat charizmatičtějšího, démoničtějšího a famóznějšího představitele, než je Vincent Cassel. Ten na „svém“ hrdinovi zapracoval do té míry, že se zřejmě definitivně etabloval coby budoucí ideální představitel všech lahůdkových francouzských padouchů. V případě silnější režie mohl být jeho Mesrine ještě univerzálnějším a celý snímek tak mít obecně větší přesah, za stávajících okolností zatím zůstává pouze v biografických mezích. Možná je to záměr tvůrců, neboť Casselův výkon v rámci prvního dílu slibuje skutečný zážitek v tom dalším, neb teprve v něm tvůrci zveřejní (jelikož se oba díly natáčely najednou) další skutečnosti týkající se Mesrineova života: jeho zálibu v převlecích a plastických operacích. Novou vizáž si od maskérů ještě v tomto díle vysloužila i představitelka další Mesrineovy „ženy“ Cécile De France. Dostala černou paruku, brýle a úkol na minimálním prostoru zahrát ženu chycenou do pasti lásky. Její kreace drsné a zároveň citlivé ženy, přijímací osud, který představuje její chvílemi šílený partner, je přesná a bodne jako jehla. Hůře bohužel dopadl „čurdařící“ Gérard Depardieu, který coby duchovní otec hlavního hrdiny kopíruje bohužel i v reálném životě osud Marlona Branda. Pohled na Depardieuovu tvář sice pořád připomíná desítky jeho krásných rolí, ale pohled na zřejmě stále se rozšiřující tělesnou schránku smutně prorokuje nešťastný konec kariéry rozložené ve vlastní monstrum. Povídka o gangsteroviRichetův čardáš se zmíněnými francouzskými kostlivci si ve finálním bodování
vedl vcelku dobře. Snímek se snaží svým ztvárněním evokovat gangsterky ze sedmdesátých let, což lze brát jako poklonu žánru či možná lenost tvůrců přijít s něčím
novým a raději za maskou uměleckého záměru a v rámci anachronismu vsadit na osvědčenou notu. Casselův zloduch by si však s klidným svědomím mohl podat ruku například s Emilem Buissonem, slavným to padouchem Jeana-Louise Trintignanta. Nezapomenutelná hlavní role budiž tedy spásou především pro Richeta, neb je to právě ona, kdo dává divákovi zapomenout, že by to vše mohlo chvílemi šlapat rychleji a leckdy i mazaněji. Ta osmdesátka je proto slabší. Kristýna Pleskotová * Pro nedočkavce: obsah druhého dílu, tedy posledních šest sedm let Mesrineova života, najdete na anglické Wikipedii. Premiéra filmu Veřejný nepřítel č. 1: Epilog je plánována na 1. 1. 2009. 80 %
hodnocení čtenářů: 86% (23x)
| premiéra: 11.12.2008 | originální název: L´NSTINCT DE MORT | distributor: HCE |
Ohodnotit film:
Úvodní strana | Recenze | Výhled | Soutěže | Inzerce | Předplatné | O redakci | Kontakty | FAQ
Vytisknout | Mapa stránek | RSS | Nahoru
2006 © - Geronia Czech Republic, s. r. o. | www by: Pharos | hosted by: Cybersales