recenze / Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám

Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám

Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám

Simon Pegg zakouší rozmanité chutě sladkého života v komedii, která cení zuby, ale nekouše.

Není uměním v něčem nevynikat. Je uměním v něčem nevynikat, napsat o tom úspěšnou knihu a stanout ve středu zájmu filmařů. Uvedeného docílil britský spisovatel, novinář a provokatér Toby Young. Během pětileté snahy vnutit své ego Spojeným státům napáchal úctyhodné množství škod, zahrnující mimo jiné předčasně ukončené interview s Nathanem Lanem, zahájené otázkou „Jste gay?“. Z bizarních zážitků upředený bestseller How to Lose Friends & Alienate People mapuje především jeho působení v prestižním magazínu Vanity Fair. Ke zfilmování tak šťavnatého sousta se kupodivu dlouhých sedm let nikdo neměl a nadějná surovina mezitím bohužel poněkud oschla. Sidney Young (Simon Pegg) nás ve vyprávění o vlastním životě vítá coby člověk, který má všechno a brzy možná získá ještě víc. Retrospektivně se ovšem vrací k momentu, kdy neměl dohromady nic: Jako výjimečně drzý editor zcela nevýjimečného měsíčníku spáchal během předávání filmových cen BAFTA další veřejnou „prasárnu“ a svou zdokumentovanou inzultaci Clintem Eastwoodem si zrovna vystřihuje coby význačný kulturní relikt. Zatím netuší, že telefonát, který ho z narcistní činnosti vyruší, zaručuje mnohem víc než patnáct vteřin pochybné slávy. Clayton Harding (Jeff Bridges), vydavatel newyorského časopisu o módě a kultuře, Sidneymu přes oceán sděluje nabídku z ranku těch, jež se neodmítají – má pro něj volné místo. Sidney bez mrknutí oka a s pusou dokořán opouští horkou půdu rodné země, odhodlán konfrontovat výstřední britský humor s americkým puritánstvím.Nástup do zaměstnání snů připomíná noční můru. Sidney zjišťuje, že bude pracovat s nadějnou autorkou Alison (Kirsten Dunst), kterou si stačil znepřátelit hned po příletu, a že nový šéf čerstvou pracovní sílu přijal spíše z důvodů nostalgických než logických. Ale je tady přece kvůli celebritám jako neodolatelná Sophie Maes (Megan Fox) a ty mu jako vyslanci exkluzivního magazínu budou zobat z ruky. Nebo ne? Řekněme, že kdyby se Sidney nechoval jako vůl par excellence, jistou šanci uspět by měl. Ale on za důsledného ignorování základních pravidel etikety neomylně směřuje od dílčích neúspěchů k naprostým katastrofám. Pokud se na něj v Anglii dívali jenom jako na cvoka, ve Spojených státech postupně nabývá téměř statutu masového vraha. O to překvapivější je zvrat v polovině filmu, kdy začne antiromantický hrdina tvořit jeden z vrcholů milostného trojúhelníku.   Nevím, jestli byl Toby Young se zpracováním své knihy spokojen, filmaři každopádně dobře věděli, proč herce drželi co nejdál od jeho rad. Kdyby je poslouchali, nemuselo by vzniknout to, čím Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám z větší části je, totiž konvenčním, ač zábavným romantickým produktem. První čtvrtina ještě naznačuje, že sledujeme důmyslnou a nesmlouvavou komedii o průniku vyhaslé komety do světa zářících hvězd, něco jako bravurní Kiss Kiss Bang Bang Shanea Blacka. Ale s dalším poznáváním vysmívaného redakčního mikrosvěta film překvapivě nechytá druhý dech, naopak upadá do otravného stereotypu, aby následně ztratil i poslední zbytky odvahy a v závěru se vydal tou nejméně bolestivou cestou. Porůznu rozeseté indicie, že tvůrci jdou ve šlépějích Felliniho Sladkého života (procházka bazénem místo fontány) hořknou se zjištěním, že jejich počin má blíž ke krotké satirce Ďábel nosí Pradu.Když zmiňuji filmy, kterými se začínající scenárista Peter Straughan nejspíš inspiroval, nutno věnovat pár znaků aspoň neprávem přehlédnuté satiře Opilí slávou, kde Steve Buscemi jako pragmatický paparazzi plení rauty celebrit. Sidney Young proti tomu nejspíš pořádně neví, co chce, a jakkoli jsou jeho výstřelky úsměvné, postrádají zakotvení v reálném světě. Veškeré úsilí poukázat, byť s nadsázkou, na amorální chování novinářů přichází vniveč. Scény konfrontace dvou postupně splývajících světů jsou trochu absurdní, trochu komické a trochu o ničem. Proto lze násilné zakomponování milostné linie, k jejíž fúzi s novinářskou dochází za pět minut dvanáct, chápat s větší shovívavostí, ale ne ji bez výhrad akceptovat. Vyznívá totiž jako pokus upéct kosočtvercový dort z formy ve tvaru srdce. Neřešitelný rozpor filmu odhalil už trailer. Jak chcete obsadit tolik hvězd do snímku, který by měl – v ideálním případě – na všechny hvězdy vystrkovat pozadí (ne nutně doslova, a když už, ne nutně pozadí Simona Pegga)? A jelikož na hercích vše stojí, nezbývá než brát ignoraci názvu knihy ve vší jeho jízlivosti coby daň za výtečné obsazení. Středobodem veškerého dění je grimasu od grimasy populárnější Pegg, který nejspíš ani nemusel příliš krotit svůj improvizační talent. Jako zhmotnělý průser každé seriózní společenské akce marně skrývá nulovou obeznámenost s cenou šatů a lidmi, jež je nosí, zato si při žádné příležitosti neodpustí citovat některý ze svých oblíbených filmů (v tom nejoblíbenějším hraje Nicolas Cage a není to Skála). Problém nastává a švanda končí, když je nucen přehrát se do vážnější polohy, vyslechnout rady otce a přejmout za své činy odpovědnost. Pochybuji, že skutečný Young někdy něco takového udělal. Sidney je obyvatelem bezvýhradně komediálního světa a jako takový ve světě romantickém notnou část svého lesku ztrácí. Proč taky najednou brát vážně člověka, kterému jsme se hodinu jenom smáli?  Vytěžit z role maximum není umožněno ani Jeffu Bridgesovi. V padoušské roli Hardinga, před jehož přístupem k veškerým formám života jako by varoval v kanceláři pověšený plakát ke Godardovu Pohrdání, si rochní stejně jako nedávno v Iron Manovi, ale k předvedení plnohodnotného antagonisty mu chybí několik filmových minut. Ještě hůř bohužel dopadly ženské hrdinky. Jindy roztomile praštěná Kirsten Dunst i okrasná Megan Fox působí jako dvě zbloudilé něžné duše uprostřed striktně mužského světa a rozsah i charakter jejich rolí odpovídá neagresivně šovinistickým standardům běžných hollywoodských romancí. Třebaže výhradně v Anglii, bylo Jak se zbavit… natočeno americkým režisérem. Robert B. Weide má na svém kontě kromě ceněných dokumentů, mj. o kontroverzním komikovi Lennym Bruceovi, přes dvacet epizod poloimprovizovaného sitcomu Larry, kroť se. Epizodickou strukturu ke škodě výsledného díla přejímá i Weideův celovečerní debut. Jednotlivé scény baví, připomínají ovšem víc americké než britské sitcomy (fajnšmekři jistě ocení miniaturní camea Rickyho Gervaise a herců z Partičky IT). Nemluvě o tom, jak daleko mají k břitkosti skečů mnohem staršího dloubance do žeber konzervativních ostrovanů How to Irritate People z roku 1968, kde účinkovali tři z pozdějších Monty Pythonů. Zdá se, že Weide zvládá lépe pasivní přihlížení hereckým výstupům než větší scény se specifickou atmosférou. Za kompaktnost filmu, který překypuje potenciálními „zloději“, přesto zaslouží uznalé hvízdnutí, ale většinu scén si pro sebe nakonec krade jenom Simon Pegg.  Na Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám spolupracovalo příliš mnoho vtipných lidí, aby výsledek nebyl vtipný. Nezodpovězenou otázkou zůstane, o kolik vtipnějším, upřímnějším a chytřejším by býval, kdyby kopíroval řádky knihy svědomitěji. Clayton Harding vidí jako nejvyšší dosažitelnou metu na cestě za úspěchem pomyslný sedmý pokoj. Tento film zůstal zhruba v pátém.                                                                                                                                     Martin Šrajer  P. S.: Nathan Lane nabídku camea zdvořile odmítl.

Miloš Bárta

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 67% (27x)
premiéra: 01.01.2009 originální název: HOW TO LOSE FRIENDS & ALIENATE PEOPLE distributor: Bontonfilm

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.