Účastníci zájezdu

Na letní zájezd autobusem do Chorvatska se vypravili: Jolana – nad třicet let, dlouhý nos, oplácané boky, sebezáchovný smysl pro humor. Její otec – pivní pupek, čerstvě vyhozený z dobrého zaměstnání, Jolanina matka – klimaktericky popudlivá a přestarostlivá. (Oba rodiče to s Jolanou myslí dobře, ale jejich manželství je v krizi.) Max – populární písničkář a děvkař, jeho kamarádi Oskar a Ignác – (sebe)ironičtí homosexuálové, Jarda a Jituš – buranské prototypy „Čéši, vy nekrást tady“, Jakub, jejich dvanáctiletý syn, trpící utkvělou představou, že je „teplej“, Helga a Šarlota – důchodkyně v mezistadiu vitality a senility, Denisa a Irma – otlemené vysokoškolačky v mezistadiu cosmorebelek a intelektuálek, průvodkyně Pamela – živoucí důkaz, že blbé blondýny z rádoby vtipů existují, a nakonec tajemný, nemluvný potápěč-albín, od pohledu lůzr a fanoušek sci-fi.

To je postav, co? A přitom v knize, podle níž byl snímek natočen, jich bylo ještě víc. Film sice ponechal pár účastníků v anonymitě a některé charaktery spojil do jednoho, ovšem i tak je vztahový pavouk mezi jednotlivými subjekty komplikovanější než turnaj ve volejbalu. Když tedy Michal Viewegh na jedné stránce dotyčného románu správně sebekriticky napsal, že tolik figur se nedá zvládnout, bere tím tak trochu recenzentům jejich práci. Ale jenom trochu, nebojte. Účastníci zájezdu jsou z jedné strany možná trochu řídké dílo (jelikož vždy je důležitější kvalita než kvantita vztahů) a z druhé strany naopak velmi výživné. Řídké, pokud jej berete jen jako film sám o sobě, výživné, pokud máte na zřeteli rozdíly mezi knihou a adaptací. Zkusme tu hutnější variantu. Třeba vám v kině bude k užitku.

Téměř všechny „žánrové filmy“ bývají o párování. A téměř všechny „filmy s přesahem“ bývají o dospívání či dokonce stárnutí. Účastníci zájezdu vědomě pracují s obojím. Chtějí nabízet oddech a zábavu a zároveň jde o projekt s ambicemi vymanit se tomu být pouhým trenažérem na nadcházející prázdniny a dovolené. Celovečerně debutující režisér Jiří Vejdělek (mj. seriál Redakce) dostal z marketingového hlediska těžký úkol: dohnat a předehnat Román pro ženy. Netočit jen pro dívky, dámy a macho týpky, ale i pro děti, taťky, maminy, důchodce a čtyřprocentní menšinu. Třistapadesátistránkový, ovšem rychle odsýpající román Michala Viewegha naštěstí obsahuje natolik pestrou člověčí menažerii, že dvouhodinovou adaptaci můžou zhltnout příslušníci mnoha generací a sociálních skupin. Předpoklady a zázemí by tu byly. Výsledný film je bezpochyby divácky vděčný a řemeslně neodbytý, bude účinkovat na správných místech a je všeobecně přístupný.

Tak proč jen ti kritici musejí pořád šťourat? Snad proto, že původní román zas tak přístupný není a největším nepřítelem Michala Viewegha je on sám. Jinak řečeno, na knize lákají nejvíce ony mírně perverzní a amorální pasáže, čímž se okruh čtenářů zužuje na ty, kteří se nepýří, kdykoli si přečtou slova jako „vulva“, „žalud“ nebo „literární kritik Jaromír Slomek“. Film je však koncipován mnohem univerzálněji a vyhlíží spíše jako milé leporelo úsměvných nebo hořko-smutných scének. Když přitlačím trochu na pilu, v 50. letech tu byl Anděl na horách a dnes tu máme Anděla na pláži, kde vpravdě soudružskou výpomoc nahradila solidarita nadržených bejčků, kteří si půjčují navzájem kondomy.

Účastníci zájezdu mají ve Vieweghově bibliografii zvláštní postavení. Nelíčí se v nich jen nějaké prchavé dovolenkové epizodky, ale především je to dílo o spisovateli, který chce napsat knihu o fenoménu zájezdů. Je to polemika o tvorbě a o smyslu psaní, plná pochybování o příběhu a také sloužící k (občas nepříliš zvládnutému a ublíženeckému) vyřizování si účtů s kritikou. Kniha vznikla v době, kdy byl Viewegh otráven špatnými recenzemi a rozhodl se, že kritikům natruc ukáže, že by jednak dovedl experimentovat s formou, kdyby chtěl, že velká témata by se dala najít v mikrokosmu autobusu a hotelu, že bez humoru se neobejdeme a kult vážnosti je třeba neustále znevažovat.

Tímto románem se autor vydává zpět mezi obyčejné lidi (protože snobské kavárenské prostředí ubíjí smysl pro běžný život), ale píše o nich z odstupu a nadhledu. Ten ve filmu ne-existuje, protože hlavním hrdinou není spisovatel, čímž z formy vyprávění odpadá veškerá hravost. Zábava plynoucí z toho, jak autor pojmenovává své postavy, přiřazuje jim vlastnosti a spekuluje o jejich zázemí, jak ze své pozice Boha vlastního vesmíru odmítne nechat nastoupit další cestující, jak zkouší na chvíli užívat metodu proudu vědomí či jak se vymění lidský český vypravěč za španělskou ovci a tak dále, je ve filmu nahrazena střídáním sitcomového slovního pinkání (při flirtech), beckettovsky absurdních promluv (jakmile se mikrofonu ujmou řidiči Karel a Karel) a hořkých citových výlevů (nejčastěji mezi Jolanou a její matkou) bez hravého zastřešujícího rámce.

Kniha vtipně balancovala na hranici mezi realistickým pozorováním (s ponorem dovnitř postav) a svévolnou fikcí (jež má hlavní slovo); ve filmu máme jen vnější realitu a snadno zpochybnitelná „vidění“. Literární předloha také mnohem více rozvíjí trapnost řeči hrdinů, kteří si ji dobře uvědomují; u filmu si divák nemusí být jistý, zda mají být různé hlášky vtipné či nikoli. Především ale záměnou písničkáře za spisovatele zmizí z díla hlavní opěrný bod, všechny postavy jsou najednou téměř stejně důležité, což je trochu zmatek a ne všichni dostanou svůj plnohodnotný příběh. O to víc taky vynikne z dramaturgického hlediska nevěrohodná motivace: spisovatel ještě může ze studijních důvodů cestovat v zájezdovém autobuse, ale co tam dělá z principu nepoměrně slavnější hudební celebrita?

Vieweghovým literárním vkladem jsou nesentimentální, detailní až klinické popisy sexu, osobní hygieny a sebeprohlížení; filmová adaptace se naproti tomu až s viktoriánskou úporností zbavuje čehokoli syrového. To, co bolestně doléhá, se obrátí v ony typické, spíše televizní než filmové „hezké scénky“. V českých filmech se obecně nezvrací, nemočí, nemasturbuje, nic nepáchne, nic nelepí, nic se nás přímo nedotýká, vše jen v náznacích. Jenže toto není Karel Čapek a první republika, ale Michal Viewegh a 21. století!

Kniha Účastníci zájezdu se neodehrává v bezčasí, neboť postihuje velmi dobře trendy raných 90. let, turismus je její téma. Naopak snímek je umístěn ve zvláštním bezčasí a turismus (povrchní způsob vnímání světa) je jeho metoda. Hodnota Vieweghových knih leží přinejmenším v jejich „sociologickém“ pohledu na to, jací jsme.  Filmy podle Vieweghových předloh poskytují buď rovnou lifestylový návod „buď sexy“ (Román pro ženy), nebo idealizovaný obraz našich povah, což je nejvíce případ Účastníků zájezdu.

Od figurky a karikatury k plnohodnotné postavě je přitom často jen krůček a herci tu pod rozkolísaným režijním vedením stepují tu krok vpřed tu krok zpět. Každopádně vedle neselhávající Evy Holubové a překvapivě uměřeného Bohumila Klepla v rolích Jolaniných rodičů je nutné vyzdvihnout Annu Polívkovou coby Jolanu. Nehledě na to, že písničkář Max nemá nadvládu spisovatele, propadá se i kvůli bezbarvému výkonu svého představitele Ondreje Kovala a Polívková pak celý film jasně táhne. Snad žádná jiná česká herečka současnosti by v té roli nebyla tak dobrá. Jak ona jen dovede s grácií prodat vlastní nepůvab ženského mravenečníka! Jak dovede být hrdá, dojemná i neprotivně sebevědomá! 

Janě Štěpánkové se zase podařilo vytvořit z Helgy bohatší postavu, než jaký je její literární přeobraz, a kupodivu i Jitka Kocurová zvládla vystihnout Pamelu bez ochotnické křeče, kterou mívá v zábavních pořadech. Problematicky vyznívají Andrej Jastraban a Jaromír Nosek (gayové Oskar a Ignác), což asi není jejich vina, ale je třeba hledat si k nim vztah delší dobu, zatímco v knize jsou tihle hoši sympatičtí hned od počátku. Nejhůře dopadly Šárka Opršálková (Irma) a Kristýna Leichtová (Denisa), jejichž potýkání se s textem potvrzuje, že některé viewegovské dialogy by měly zůstat jenom na papíře.

Poslední řádky tak předznamenaly závěrečný verdikt: Filmaři z knihy Účastníci zájezdu redukovali vše zajímavé a spolehli se výhradně na herce. Tak už to v českých filmech chodí. Proč si vlastně stěžuju? Čekal jsem od „rodinného produktu“ nějakou vynalézavost? Já bloud.