Univerzální uklízečka

Za běžných okolností bych se o ději Univerzální uklízečky zdráhala psát, protože je ?celý o pointě? ? ovšem vzhledem k tomu, že ji autoři sami výmluvně naznačí už v první scéně filmu? Zkrátka, před třiačtyřiceti lety cestovala vlakem půvabně těhotná blondýnka s lodním kufrem. Poté, co z dotyčného kufru vytékající podezřelá tekutina vyvolala pozornost průvodčího, ukázalo se, že uvnitř odpočívají pozůstatky manžela dotyčné dámy a jeho milenky.  Střih do současnosti a vy se můžete (a musíte) ptát sami sebe, která z postav je buď oním dítětem, anebo jeho razantní matkou. Máte na výběr: V malebné cornwallské vesničce Malý Wallop prožívají svou každodennost farář Walter Goodfellow, který slovy své ženy sice našel Boha, ale ztratil smysl pro humor, dotyčná žena Gloria, tak frustrovaná a znuděná, že je na pokraji aférky se svým americkým učitelem golfu, její nymfomaniakální dcera Holly a synek Petey, sloužící spolužákům co kopací míč. Rodina v rozkladu, do jejíchž osudů zasáhne, a to neobyčejně příznivě, obstarožní starosvětská hospodyně s významným jménem Grace a velkým lodním kufrem?

Jedno je komedii Nialla Johnsona třeba přičíst ke cti ? podařilo se mu shromáždit úctyhodné herecké obsazení ? počínaje uměřeně nekarikujícím Rowanem Atkinsonem, který se obešel bez většiny svých obvyklých gest a tiků, k velmi věrohodně naštvané Kristin Scott Thomasové a famózně vytříbené Maggii Smithové v roli hospodyně. Ostatně i Patrick Swayze tu coby golfista záletník působí jako karikatura jen napůl. Maximální uspokojení si divák může odnést i z pohledu na idylickou vesničku, čítající 57 obyvatel, jejíž malebnost je uspokojivě zkřížená s dojmem místa, kde se skutečně dá žít.

Že Univezální uklízečka i s těmito vklady, posílenými navíc slušnou porcí suchého britského humoru, nenabízí lepší zážitek, je dáno podivnou rozpolceností scénáře, který chce být zároveň (alespoň v první polovině) hřejivě barvitým příběhem o znovunalézání rodinného štěstí, aby v polovině druhé razantně přehodil výhybku směrem k černé vražednické komedii. Což nejde, už proto, že každá z poloh vyžaduje jiný přístup k postavám, jiné nastavení humoru i tempa a tónu vyprávění, ale především z toho prostého důvodu, že jen těžko mohu šokovat diváka a ospravedlnit naprostou změnu žánru, když mu dám vodítko do ruky už na samém počátku a definitivní odhalení učiním z jisté bezradnosti prostým sledováním televize.

Je to škoda, protože Johnsonův film disponuje místy nepochybně půvabnými, na jeho aktéry je radost pohledět a už sama scéna farářova pronikání do tajů náboženského humoru by byla hodna lepšího filmu.