Žena mého muže

Divácký vztah k filmu Anne Fontaineové, obávám se, zcela závisí na váze, kterou člověk přikládá, řekněme realističnosti. Aby se totiž vůbec začal manželskou krizí ústředního páru zabývat a sledoval zákruty, po nichž hrdiny vyšlou autoři, musí přistoupit na fakt, že postoj jednotlivých postav je (jistě záměrně) dosti artistně vyhrocen a ani nepředstírá, že by jakkoli komunikoval s realitou. Pročež zapomeňte na jemnou psychologickou drobnokresbu, která by případně mohla rezonovat s vaší zkušeností, a vydejte se do světa svévolné variace na prastaré téma. Bernard (Gérard Depardieu) zahýbá. Po letech manželství dosti běžná skutečnost ovšem přiměje jeho ženu Catherine (Fanny Ardantová) ne k nějaké té facce či balení kufrů, ale k návštěvě nevěstince, kde si najme půvabnou Nathalii (Emmanuelle Béartová) – aby jejího muže svedla a posléze jí o společných  schůzkách podrobně informovala. Proč? Kdo ví – snad z touhy po odhalení Bernardových tajných snů, snad z potřeby vypátrat příčinu jeho nevěry... Podstatné pro pochopení tvůrčího záměru je, že nic z těchto výletů neuvidíme, protože vlastně nejsou až tak podstatné – stejně jako Bernard, který záhy de facto vyklízí významové pozice ve jménu podivného vztahu obou žen, na jejichž setkáních příběh stále více stojí. Pointa, k níž vyprávění míří, je zdaleka patrná a je dosti zbytečné se k ní vyjadřovat.

 K čemu všechny ty vypočítaně významné a dráždivé dialogy? Co prozrazují o svých nositelkách a jejich lidské, resp. ženské podstatě? Nota bene v pomalém, výtvarně estetizovaném podání, ulpívajícím na obou hrdinkách se zálibně číhavým zájmem? Přiznávám, že být o generaci mladší, patrně bych nad filmem vrněla blahem, četla i sedmý podtext každého mlčení a možná se pustila i do intelektuální disputace na téma emocionálních hlubin lidské duše. Jsouc ovšem ve středním věku, nebojím se přiznat jistou únavu ze sledování filmů, jež namísto bolestné pravdy života servírují efektní pravdu (pseudo)umění.