Deník nymfomanky

Val má jedinou vášeň – sex. Může to dělat kdykoli, s kýmkoli, nemá limit na naježděné kilometry a žádné místo jí nečiní problém. Stačí umět zmáčknout ten správný knoflík. Jednoduchý přístup je osobitou formou, jak najít v životě smysl a možná i toho pravého. Zadaří se?

Deník nymfomanky se podobně jako Bestiář snaží hrát hru z opačného konce hřiště, která má dodat ženám rovnoprávnost a současně reflektovat dobu, ve které každý hledá své místo. Za účelem co největší atraktivity (a přirozeně i co nejlepšího prodeje) volí režisér Christian Molina erotickou formu vyprávění, která má jeho film „naprosto osvobodit“ od všech předsudků – ostatně, proč by moderní žena nemohla být stejně svobodomyslná jako moderní muž?

Mohlo by to fungovat. „Mohlo“ je klíčové slovo. Tvůrci sice volí kontroverznější obal (první třetina filmu se prakticky odehraje jen „v polohách“), v ději se snaží kupit jedno ostřejší téma za druhým (vztah s násilníkem, přerod v prostitutku), ale jen v cudných a pro diváka naprosto přihlouplých scénách. Jednoduché schéma funguje na principu odměn a pohlavků. Na něco jako dlouhodobý efekt se tu nehraje a tolik proklamovaná erotika, na které snímek staví, je většinu času dost umírněná a nezajímavá. Pokud chtěl Molina šokovat tématem, chtělo to propracovanější hrdinku, o které bychom věděli více než jen, „že to má ráda“. Pokud chtěl šokovat formou, neměl zůstat u stylizace laciných erotických televizních filmů.

Pro španělský film je možná Deník nymfomanky sexuální mainstreamovou revolucí, světově protřelejšího diváka ale nemá čím šokovat (namátkou Anatomie pekla Catherine Breillat a Piková trojka Jane Campion se dostaly v erotickém důrazu mnohem dále). Navíc je absurdní, že film o svobodné ženě dělá ze své hrdinky naprostého blbce a drží se zažitých stereotypů typu „každý chlap je prase, pokud není gay“. Není překvapením, že takový snímek natočil muž, protože přesně tak bych si představoval naivní přístup chlapa k ženské sexuální svobodě. Překvapivé je, že autorem scénáře Deníku nymfomanky je žena, přičemž scénář napsala na základě knihy jiné ženy. Buďto mají obě dámy nějaký problém se sexem, nebo se stala fatální chyba ve výběru vypravěče, který z feministické látky udělal šovinistický vtip.

A propos, erotické scény jsou opravdu neuvěřitelné nudné a takový stařičký Základní instinkt funguje coby „erotický mainstream“ se silnou ženskou osobností podstatně lépe.