recenze / Vévodkyně

Vévodkyně

Vévodkyně

KEIRA KNIGHTLEY V JEDNÉ Z HERECKY NEJVDĚČNĚJŠÍCH ROLÍ SVÉ KARIÉRY.

Kdyby byla lady Georgiana Spencer fiktivní literární hrdinkou, knihu o ní by nejspíš začala psát romantička Jane Austen a dokončil by ji realista Gustave Flaubert. Neprovdaná venkovská dívka z lépe situované rodiny nachází v majetném (a záletném) vévodovi z Devonshiru manžela, nikoliv vytouženou lásku. Svou povinnost zplodit mužského potomka přijímá stejně jako manželovy nahodilé známosti – s tichou pokorou. Osud Georgianě nadělí krátkodobé zadostiučinění v podobě dvou holčiček, ale neporodí-li syna, nemůže z čím dál méně rovnocenného svazku uniknout. A tak zůstává. Zatímco uvnitř trpí, ve společnosti, která ji zbožňuje, vyniká svým rozhledem osoby znalé módy, hazardních her i politiky. Hlasy pro liberální stranu whigů podle dobových tlachů získávala za polibky. Povzbuzena svou novou přítelkyní Elizabeth přechází z defenzivy do útoku. Pro začátek to bude znamenat prudší výměny názorů s vévodou během společných chvil, kdy je zpravidla dělí stůl o délce Mercedesu S-280.  V něm roku 1997 zahynula princezna Diana, jejímž prapraprapředkem byl mladší bratr Georgiany. Podobnost životních příběhů těchto dvou dam není zdaleka tak markantní, jak se snaží tvrdit reklamní kampaň, ale lidé, kteří vidí spiknutí i v rozšířené oblibě pytlíkového čaje, si přijdou na své. Nejen z časového hlediska měla k vévodkyni z Devonshiru blíže jiná propagátorka extravagantní módy a ženské samostatnosti, francouzská královna Marie Antoinetta. Její jméno nese neprávem opomíjený snímek Sofie Coppoly, roc(ko)kový portrét hýřící pestrými barvami a smělými nápady. Vévodkyně představuje pravý opak. Jejímu pojetí coby nejklasičtějšímu z klasických kostýmních dramat odpovídá kromě ladění do barev starých obrazů i žánrově ukázněný soundtrack Rachel Portman (Pravidla moštárny, Čokoláda). Režie filmu podle ceněné životopisné knihy Amandy Foreman měla původně připadnout Susane Bier, dánské režisérce filmů o lidech, kteří často trpí a málokdy se dožijí závěrečných titulků. Upřímně bych raději viděl její verzi, nepochybně méně chladnou než ta Saula Dibba, který na sebe upozornil sugestivním dramatem Bullet Boy. Jeho dokumentaristické průpravě možná vděčíme za věrohodnost prostředí a úchvatných kostýmů, jeho vypravěčství však chybí schopnost přitáhnout diváka k historii spíše netečného. Není jasné, jestli má jádro příběhu tvořit vztah ústřední hrdinky k Bess Foster, k Charlesi Greyovi nebo vévodovi samému, žádný z nich každopádně nelze označit za bič, popohánějící spřežení děje. To v unylé poslední třetině sotva doklopýtá do cíle.  Imaginární váhy kladů a záporů uvádějí do vodorovné polohy dialogy a herecké výkony. Tři autoři scénáře si vskutku vyhráli s rozmluvami, jež mezi sebou herci vedou krásnou angličtinou. Věty svou precizností, kdy pár slov shrnuje dva odstavce myšlenek, potěší ucho, protože často připomínají spíš dlouze vymýšlený aforismus než spontánní odpověď.  Ralph Fiennes vytříbený slovník doplnil zvláštně důraznou chůzí, nejspíš kompenzující jeho recesivní roli v převážně ženské domácnosti. K původnímu postavení alfa samce se v kritickém okamžiku vrací za cenu užití násilí. V daném okamžiku Georgiana definitivně ztrácí veškeré zbývající iluze. Přes vnější křehkost Keiry Knigtley je to ale žena tvrdá jako křemen. Počínaje svatební noci, kdy je od ní očekávána absolutní poslušnost, vystrkuje růžky, které by v jiné době stačily k vedoucí pozici ve feministickém hnutí. Takovou formu seberealizace ovšem zvolit nemohla... Snaha o pozitivní zakončení tvůrcům vychází jen do té doby, než si přečtete, jak životní příběh Georgiany skončil.  V jedné z herecky nejvděčnějších rolí své kariéry předvádí Keira Knightley plně dospělý výkon. Nikdy nepodléhá pokušení vylepšit scénu vypjatým emočním výlevem. Slzy za celých sto minut neuvidíte, což je vzhledem ke smutnému údělu postavy potěšující. Poprvé ve filmu, který nerežíroval Joe Wright, tato herečka potvrzuje, že jí role hrdinek z dob dávno minulých padnou jako korzet. Obdivuhodné je také pojetí vévody Ralphem Fiennesem. Své motivace dokáže dát jasně najevo i beze slov, takže mu snadno uvěříte zákeřné chování.  Podobně pojatý pohled z okna ve dvou různých scénách filmu dosvědčuje, že vévodkyně i vévoda hledají své štěstí, zatímco přihlížejí štěstí druhých. Jestli vás bude bavit přihlížet jejich neštěstí, záleží do značné míry na vaší oblibě obou herců.

Martin Šrajer

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 83% (58x)
premiéra: 26.02.2009 originální název: THE DUCHESS distributor: Bioscop

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.