Gejša

Není pochyb o tom, že Gejša je dílo ?hezké? a ?zajímavé?. Hezké ve všech odstínech toho slova ? od krásného přes malebné až po dekorativně plakátové, zkrátka ?glamour? jako lesklá obálka ženského magazínu. Je to též dílo zajímavé, protože i jeho sametový povrch má zvláštní hloubku, tak paradoxní, jak jen hollywoodský film věnovaný neamerické kultuře může mít. Daly by se sepisovat argumenty pro to, že je to vlastně snímek naprosto nehollywoodský, i argumenty, že Hollywood opět zničil veškerou japonskou specifičnost a nahradil ji univerzální líbivostí. Ovšem první praktické otázky asi budou: má to příběh, který dokáže vtáhnout, poskytuje tento film vyjma podívané a ?podumané? i skutečné emoce? Ha, zádrhel, a hned několikanásobný. Jednak Asiaté obecně nedávají emoce příliš najevo, čili spoluprožít to, co se jim děje uvnitř, vyžaduje notnou míru empatie. Navíc, literární předloha měla lepší šanci popsat psychologické pochody postav, odehrávající se pod nehnutou maskou nalíčených tváří. Film tohle z principu neumí, protože pouze ukazuje, nevysvětluje. A pak je tu ten proklatý režisér. Rob Marshall, jehož chladný perfekcionismus našel v případě debutového muzikálu Chicago aspoň šťavnaté téma vražd z vášně. Tam spolu mohly dobře kontrastovat dějová náplň a až strojově odosobněný styl. Ale tady? Dá se vůbec něco pocítit při sledování dvouapůlhodinového filmu o cizím kulturním fenoménu placených společnic, jehož princip spočívá v potlačování pocitů? Kupodivu ano, přistoupíme-li na to, že Gejša představuje odrůdu tzv. chick flick, tedy filmu ?o ženách a pro ženy?, v němž nejdůležitější úlohu mají nevyjádřená, přímo nezobrazená, ale atmosférou všech scén pulzující citová pouta nikoli mezi mileneckým párem, ale mezi ženami samotnými.

Devítiletá Čijo, které onemocněla maminka a otec ji prodal z přímořské rybářské vesničky do Kjóta na výchovu ke gejšám, zaujme ihned každého kvůli svým zvláštním očím ?plným vody?. Tři zásadní setkání v raném věku pak ovlivní celý její zbylý život. Na nevraživost a žárlivost do morku kostí narazí u Hacumomo, dosavadní královny gejš, která v ní od počátku vycítí budoucí rivalku, i když Čijo prozatím (stejně jako divák) vůbec nechápe, čím si takovou podlou nenávist zasloužila. Druhou zásadní osobou se pro Čiyo stane Mameha, majitelka dalšího domu, která později malou dívku vezme pod svá ochranná křídla a vyškolí z ní gejšu s novým jménem Sajuri. Posledním a nejvíce určujícím setkáním pro Čijo (i Sajuri) však je moment na mostě, kde poprvé potká Předsedu, muže, jenž jí věnuje nezištnou vlídnost a navždy ji k sobě citově připoutá, i když ji nikdy nemůže fakticky mít. Poněvadž gejši nejsou manželky či jednoduše kurtizány, ale konverzační společnice a ?pohyblivá umělecká díla?. Neprodávají tělo, ale své dovednosti a nabízejí tajemný svět čisté krásy. Příběh, jenž se odehrává od roku 1929 do neurčité doby, z níž Sajuri coby stařenka vypráví své vzpomínky, končí brzy po 2. světové válce, kdy éra gejš byla přerušena vpádem demokratizačních amerických sil. I když se ve vyprávění proplétá několik vztahových trojúhelníků (Sajuri jako zbraň v boji Mamehy a Macumomo; Sajuri, Předseda a zákazníci, které jí on ?dohazuje?), celkově jeho tempo plyne n-e-s-m-í-r-n-ě zvolna a jakoby bez zápletky, v úplně jiném, ?ženském? prožívání času, kde chybí téměř jakákoli akce. V některých scénách ji až nepřístojně očekáváme (když Čijo prchá po střechách, udiví, že neumí skákat jako hrdinky wuxia filmů, i když víme, že jsme v Japonsku a ne v Číně) a nakonec se jí i neočekávaně dočkáme v podobě akčně komponované sexuální scény, z níž nesálá živočišná erotika, ale stresující napětí. Každopádně překvapí, proč si tolik hollywoodských hlavounů myslelo, že román Arthura Goldena z roku 1997 může být přetaven ve velký filmový trhák, a usilovali o jeho natočení ve velkorozpočtovém formátu. Tak nedramatickou a antiklimaktickou látku aby pohledal. Většinou tu totiž není významné, ani kdo co říká a dělá, ani co se přímo ukazuje, ale význam si divák může dotvořit, až když si v jednotlivých scénách a záběrech dovede domyslet, jak se na věc dívá ta či ona postava (režie vám občas pomůže změnou hloubky pole a přeostřením). Prožitek se samozřejmě, ale dodatečně a mimofilmově zhušťuje tehdy, pokud víte, že herečky Ziyi Zhangová (Sajuri) a Gong Li (Hacumomo) doma v Číně prožily obdobné střídání hvězdné slávy a výsluní přízně režiséra Zhanga Yimoua. Stejně tak snímku dodává na pikantnosti to, že studio do tří hlavních ženských rolí obsadilo Číňanky, což vzhledem k tomu, jaké vztahy má Japonsko s Čínou, působí trochu jako provokace. Korunu tomuto hybridnímu spektáklu nasazuje, že všichni asijští herci mluví anglicky. A nutno podotknout, že je to angličtina velmi nesrozumitelná a chvílemi až neposlouchatelně hrozná. Nemá však smysl se nebohým aktérům smát (jak bychom asi mluvili my čínsky nebo japonsky?) či se podivovat, proč film nebyl natočen v japonštině s japonskými herci (čínské herečky jsou jednoduše slavnější a nějak je těch 85 milionů dolarů rozpočtu potřeba získat zpátky). Spíš je zajímavé si všimnout, jak čínskost pronikla do japonského prostoru. Gejša totiž ani v nejmenším nevypadá jako japonský film, ale naopak silně připomíná snímky režisérů čínské páté generace 80. a 90. let. Místo nízkého úhlu snímání, rovného čelního postavení kamery a symetrických kompozic využívá často ostré úhly záběrů, měkké rozptýlené světlo, zabarvení obrazu do červených a žlutých odstínů a mnoho jiných opulentních prostředků, které nijak nepřipomínají japonský minimalismus. I hudba Johna Williamse v kombinaci s violoncellistou Yo Yo Maem spíše recykluje čínské prvky a používá různé mystické kudrlinky. A tak zatímco klasičtí japonští režiséři jako Mikio Naruse a Kenji Mizoguchi představovali život gejš jako to nejobyčejnější a nejvšednější, Rob Marshall se jej pokouší co nejvíce zatraktivnit. Silná stylizovanost občas může navodit dojem, že postavy jsou vězni stylu a přísných konvencí a rituálů, ale     Marshallův plán nejspíš byl dosáhnout jisté uvolněnosti a svým způsobem osvobodit postavy od strnulých konvencí. Japonsko mělo do 60. let velkou tradici ženského filmu a ženy tvořily též hlavní publikum kin, než nastoupila naplno televize a soap opery. Gejša je tak návratem do starých dob v novém kabátku. Do kin se táhne více na vizualitu než na příběh, ale melodramatické schéma zůstává víceméně stejné. Problém jistě je, že zatímco Asiaté neznají pojetí kýče, Američané do něj téměř vše dotlačí. Sledujeme tak idylický skanzen s hedvábnými kimony a kvetoucími sakurami, kde pořád vítězí nadšenecký exotismus nad pokorným orientalismem. Neméně sporný je hollywoodský pokus vyjít Japonsku vstříc obhajobou něčeho tak problematického, jakým je povolání gejš, a vyjadřovat lítost nad úpadkem jejich světa. Gejša svým způsobem připomíná snímek Showgirls, v němž holka taky chce jen být skvělá striptérka a k tomu absolvuje výcvik v montážní sekvenci a` la Karate Kid. Moderní je dnes sice úcta k cizím kulturám, ale ne omlouvání překonaného statu quo, a už vůbec ne ukazovat smíření se s poddaným údělem jako romantiku. Hodnocení filmu, které by mělo vyplynout z předchozího popisu, tak vypadá zatím bleději než tváře gejši, není-liž pravda?

Marshallovi se ovšem výtečně daří vést své herečky, utopičnost příběhu si dobře uvědomuje a zužitkovává při tom své znalosti muzikálové choreografie (i bez zpěvu). V jeho filmu jsou ukryty všechny rozpory dnešní globalizace, kdy je možné, aby film, který ukazuje ženy jako objekty, byl určen především ženám. Ne nutně hloupým, ale rozcitlivělým.