Mariňák

Řekli jim, že mají na to, aby z nich byli nejtvrdší a nejbrutálnější zmrdi na světě. A oni uvěřili, že takoví budou, až přijde jejich chvíle pravdy na Highway of Death. Jenomže ta stále nepřicházela a jejich příběh se stal čekáním na „Godota“ v pouštních maskáčích námořní pěchoty, pro které není každý stavěný. Nejdřív ho učili běhat a střílet z pušky a pak ho poslali bojovat. Když válka skončila, vrátil se domů, odevzdal pušku a myslel si, že s ní skončil. Ale jeho ruce si ji budou navždy pamatovat! Takhle jednoduchý je příběh, jehož vypravěčem je mariňák  Anthony Swofford alias Swoff (skvělý Jake Gyllenhaal).  Je to příběh o něm a jeho pušce, ze které ani nevystřelil. Příběh o válce, která trvala čtyři dny, čtyři hodiny a jednu minutu.

Nejlepší zbraň na světě je mariňák a jeho puška

Základní evangelium jednotky pro pozorování a vyhledávání cílů je přímočaré jako hladký průstřel lebkou: „Em čtyřicítka je puška. Ale tahle M 40 A2 je moje puška. Takových pušek je víc, ale tahle je moje. Bez ní nejsem nic – beze mě je ona nic!“ Tohle se Anthony naučil hned poté, co při ojebávce bažantů dokázal, že ho jen tak něco nepoloží. Píše se rok 1989 a výcviková základna Camp Pendleton je místo, kde každý, kdo se chce stát elitním sniperem, dostane kouř, který ho buď sežehne, nebo zocelí. Ze šedesáti povolaných zbylo osm vyvolených, kteří nechtěli svůj život rozměnit jako řadoví pěšáci za nějakých patnáct tisíc mizerných výstřelů, ale položit ho za jednu precizní ránu. Anthony  Swofford byl mezi nimi, protože měl výdrž a talent, ale taky proto, že propadl tichému kouzlu dokonalého zásahu a růžové mlze v hledáčku zaměřovače.   

Pak přišel srpen 1990, irácká armáda vtrhla do Kuvajtu a po selhání diplomacie nastal čas pro silové řešení. Tak se Swoff se svojí jednotkou, sniperskou puškou a trojjediným imperativem – „Musíš si vystřelit! Musíš někoho zabít! Nesmíš tu zhebnout!“ – ocitl  ve válce. Nažhavený stejně jako poušť a jeho kámoši, kteří se s ním v závětří operace Pouštní bouře smažili v záři slunce a hořících ropných vrtů. Pro pěšáky to byla příliš rychlá válka a příliš dlouhé čekání. Krátili si ho tím, že doblba čistili pušky, onanovali, debatovali o víře a o tom, co (a s kým) dělají doma jejich holky, a probírali, čím se nadlábnou, až se vrátí domů – což se jim, jestli to takhle půjde dál, zřejmě podaří.

Americká krása jde do války      

Oscarový režisér Sam Mendes je neodhadnutelný ve volbě tématu, zato se dá vsadit na to, že je zpracuje zajímavě a po svém. Poté, co probral takovou normální americkou rodinu (Americká krása) a vyzkoušel dobovou gangsterku (Road to Perdition), tentokrát natočil divný film o válce. Možná to není film válečný (ani protiválečný), ale „jen“ momentka ze života dvacetiletého kluka, kterého sem přivedla rodinná tradice a hlad po endorfinovém rauši. Mendesovy opusy mají atmosféru, vnitřní dramatičnost, zvláštní úhel pohledu a cosi jako poselství, které k nám dokáže proniknout. Tentokrát mu ovšem situaci usnadnily válečné memoáry skutečného účastníka první války v Zálivu Anthonyho Swofforda, jež se staly literárním podkladem filmu a nabídly neuvěřitelně plastický, otevřený a na autority zvysoka kálející mix realistického, surrealistického, humorného i sarkastického. Bývalý vietnamský veterán, nyní scenárista William Broyles Jr. tuto předlohu takto do scénáře přepsal a oscarový kameraman Roger Deakins umocnil tím, že točil převážně v pohybu, subjektivní „handkou“ z pohledu ústředního hrdiny, což vyvolává sugestivní iluzi jeho osobního prožitku. Muziku v téhle oscarové partě tvrdí další  laureát zlaté sošky a Mendesův dvorní hudební skladatel Thomas Newman, jehož sound je spíše odlehčený nežli heroický a v soundtracku kombinovaný s přesně cílenými songy, jako je Don’t Worry Be Happy, ironicky „komentující“ Swoffův příjezd do Camp Pendletonu, či pecka  Stevieho Wondera You Are the Sunshine of My Life, dokumentující, co všechno musí vydržet ten, kdo se chce stát sniperem. Slavná  Wagnerova Jízda Valkýr je pak už jen třešničkou na dortu a oslím můstkem k vietnamským reminiscencím (Apokalypsa, Četa) a citacím (Olověná vesta, Lovec jelenů).  Při výcviku odstřelovačů se vám možná vybaví i Nepřítel před branami a některé absurdní scény pouštního tažení (nechtěný ohňostroj na oslavu Vánoc) mohou evokovat ladění Hlavy 22. Mendes nám tyhle udičky nadhazuje vědomě a rád. Dobře ví, že si to může dovolit, neboť po předchozích iráckých opusech (Odvaha pod palbou, Tři králové) nepředkládá plagiát dělaný přes kopírák, ale nový, originální pohled.

Na ně, mariňáci!

Mariňák je zjevně chlapská záležitost, kde na ženskou, kromě jetých fotek a domácí pornokazety, prakticky nenarazíš. Sešla se v něm plejáda vynikajících herců, z nichž Mendes učinil tým stejně elitní jako vojenská profese, kterou ztělesňuje. Autenticky, věrohodně, inteligentně a úsporně tu hraje svoji životní roli snipera Swoffa (na kterou si brousili zuby i Leonardo DiCaprio či Tobey Maguire) talentovaný Jake Gyllenhaal (Důkaz). Účinně ho podporuje vyhledávač cílů Troy lakonického Petera Sarsgaarda (Kinsey – který je zde proto, že tu něco znamená) a do latě občas dává štábní seržant Sykes v podání posledního oscarového vítěze Jamieho Foxxe (Ray – jenž je tu proto, že tuhle práci miluje). Ale i každá z dalších figur v druhém a dalším plánu tu má své místo a charakter včetně držitele Oscara  Chrise Coopera (Adaptace), jehož  plukovník Kazinski je čímsi mezi tátou, mámou a šoumenem přivádějícím vojáky do správného transu.

Vidět růžovou mlhu a zemřít

Nenechte si ujít Mendesův poslední film, jenž je fascinujícím podobenstvím o válce, aniž by vám ji cpal pod nos. Je to film o tom, jak se chovají muži, když země krvácí a šílení koně cválají hořícími ropnými poli. Není to film akční, a přesto se na něm nudit nebudete. Není to film pro fanoušky Ramba, ale pro ty, kteří porozumějí tomu, že po každém vojákovi nakonec zbude jen pár obyčejných věcí, puška a boty plné kamení. A jednoduchá otázka, kterou si kladl, když šel do války: „Zabiji vůbec někdy někoho?“