Walk the Line

Spoléhat v českých zemích na důvěrnou znalost písniček a životních osudů Johnnyho Cashe je stejně nejisté jako očekávat od Jamese Mangolda dobrý film. Ale ono je to možná dobře – protože v prvém případě můžete s čistým srdcem objevovat, a pokud jde o tvůrce Země policajtů či Kate a Leopolda, být jen příjemně překvapeni.

Čímž nechci říct, že by Walk the Line bylo nějaké filmařské veledílo. Životopisy slavných hudebníků berou největší část své atraktivity z bouřlivých životních peripetií svých hrdinů, jež samy o sobě dokáží nahradit nejdivočejší scenáristické nápady, a nějaké formální filmařské experimenty odsouvají na druhou kolej. Druhým pilířem úspěchu podobných snímků pak bývá herecký výkon hlavního představitele, respektive jeho schopnost přesvědčivě evokovat sílu, vrcholy i propady hrdiny a samotné jeho umělecké výkony. V obou směrech je Walk the Line dílo velmi nadprůměrné a solidní, řemeslně zručná Mangoldova režie slouží jen jako rámec, jenž nechává jeho hlavní devízy vyniknout.

Johnnyho Cashe poznáváme v roce 1944 na rodinné farmě v Arkansasu – ne snad proto, že by autoři chtěli odvyprávět otrocky celý Cashův život, ale protože právě zde se de facto zadělalo na zpěvákovy celoživotní trable. Prvním z určujících okamžiků byla tragická smrt Johnnyho milovaného a obdivovaného bratra Jacka, druhým otcova reakce na ni. Opilectví je pravděpodobně jen chabou omluvou rodiče, adresujícího nešťastnému chlapci nemilosrdná slova: „To ďábel! Vzal mi nepravého syna.“

Se stigmatem nelásky k sobě samému a sbírkou matčiných náboženských písní tak o několik let později opouští Johnny rodný dům a další dvě desítky let jeho života se odvíjejí jako kaleidoskop situací... vojenská služba v Německu, koupě první kytary a skládání prvních písniček... svatba s dívkou, kterou znal měsíc a další dva roky o ní snil... marné pokusy sladit nároky tradiční rodiny (postupně s třemi dcerami) s neschopností uplatnit se v tradičním zaměstnání a sílící potřebou zpívat... první nahrávka v roce 1955... první turné... seznámení se zpěvačkou June Carterovou... úspěch... ještě větší úspěch... prášky, jiné dívky... deset let touhy po June... prášky... odcizení s rodinou... prášky... dno. June. Spása. Úspěch.

V jedné z klíčových scén filmu, kdy se tehdy ještě obchodní cestující Cash osmělí požádat v Memphisu Sama Phillipse o první nahrávku a předvádí vydavateli se svou skupinou třetiřadou variantu známého gospelu, je odmítnut s odůvodněním, že takhle utahaně a neupřímně už ji Phillips slyšel mnohokrát. Jeho zásadní otázka zněla: kdybys ležel v pangejtu a měl zemřít, zpíval bys tohle? Tímhle bys lidem řekl, že se ti na světě líbilo? Načež Johnny zahraje vlastní písničku... a po ní všechny ostatní právě tak, jako by byly poslední. 

Evokace prostředí, do nějž se vzápětí po svém prvním úspěchu, písničce Cry, Cry, Cry, dostává, je v podstatě přesvědčivá a na cestách jeho šňůr se protne s Jerrym Lewisem i Elvisem Presleyem, ústřední silou je však Cash sám, s tichou intenzitou mísící dobrosrdečnou lidskou upřímnost s děsivou sebedestrukcí a zoufalou touhu po lásce s pocitem vlastní nedostatečnosti. Jeho lidský zápas, jen nepřímo se přenášející na koncertní pódium a na něm také ve dvou scénách vrcholící, je mimořádně působivý už díky výkonu Joaquina Phoenixe, jenž dokáže jen očima odehrát víc emocí než většina jeho kolegů celým tělem (a s dřevěnou nohou navrch). Opravdovost jeho dětské radosti i dospělého utrpení za ospale pomalými gesty by ani nepotřebovala písničky k tomu, aby se člověku vryla do paměti – jenže písničky tu jsou a vzhledem k proklamované Phoenixově nezkušenosti se zpěvem – v neuvěřitelné kvalitě. Podobně je na tom ostatně i Reese Witherspoonová v roli Johnnyho osudové lásky June Carterové. Nejenže se pěvecky Phoenixovi rovná, ale její výkon je minimálně stejně působivý, což znamená de facto lepší, protože její tichá síla a morální autorita postrádají efektní vnější projevy a jsou „jen“ důsledně konzistentní.

Krátce řečeno, James Mangold Oscara za režii určitě nedostane, scenáristé nemají právo na žádné zvláštní ohledy (už jen za tu scénu návštěvy kostela), ovšem Joaquin Phoenix s Reese Witherspoonovou si vyslouží a zaslouží minimálně oscarovou nominaci (jak to ostatně předpovídá i sbírka Zlatých glóbů). A já, laskavý čtenář promine, si jdu pustit jedinou desku Johnnyho Cashe, kterou doma mám. A užiju si ji.