JCVD

Hvězda jménem Jean-Claude Van Damme už dávno nezáří tak jasně jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Stárnoucí, brzy padesátiletý herec sice neustále dělá psí kusy před kamerou, střílí padouchy jednou ranou mezi oči, a když mu dojdou náboje, tak si pomůže efektním karatistickým chvatem. Sám však cítí, že už to není ono a že už zkrátka není tím mladíkem, který levou zadní vyběhl s tlupou padouchů a ještě u toho stihl rozdávat na všechny strany neodolatelné úsměvy, sladké jako belgické pralinky. Navíc se potýká s docela velikými finančními problémy a u rozvodového řízení mu hrozí, že přijde i o to poslední, na čem mu opravdu záleží – o svou malou dcerku. Když už se zdá, že ho nic nepříjemnějšího nemůže potkat, připlete se jako rukojmí k poštovní loupeži, přičemž se nešťastnou souhrou náhod stane v očích místní policie rovnou hlavním podezřelým. Je pouze na něm, zda se z nepříjemné situace dostane se ctí, nebo zůstane pro celý svět, jenž kauzu pečlivě sleduje, pouhým vyvrhelem.

 Sebereflexivních snímků, v nichž kdysi úspěšní herci s nadhledem parodují svou zpackanou kariéru, ale přitom se snaží ukázat, že v nich dřímá ještě nějaký potenciál, mnoho není. Přesto není až tak velikým překvapením, že se do podobného projektu pustil zrovna Van Damme, kterého má asi většina diváctva spojeného pouze s akčními filmy čtvrté cenové kategorie. Byť je jeho kariéra lemována právě bezduchými mlátičkami s kapesním rozpočtem a nulovými ambicemi, on sám se nikdy netajil tím, že by si chtěl vyzkoušet nějakou opravdu charakterní roli, v níž by kolem sebe nemusel neustále mlátit. Ačkoliv byl JCVD často prezentován jako snímek autobiografický, opak je pravdou. Jednotlivé části jeho života jsou totiž brány pouze jako zdroje inspirace pro určité scény, a i když celý film má nádech lehkého dokumentu, po celou dobu sleduje jeden jediný cíl – zpověď člověka, který si život představoval docela jinak. A pokud toto nepochopíte z mnoha jemných a sem tam i vtipných narážek (Steven Seagal dostal roli ve filmu místo Van Dammea jen proto, že si zkrátil svůj pověstný culík), dostane se vám přibližně na konci druhé třetiny filmu velice osobní výpovědi, po níž bude i tomu nejposlednějšímu cynikovi jasné, že tenhle člověk to opravdu myslí upřímně a nebojí se říct pravdu nahlas. Mozaikovité rozdělení několika pasáží, které sledujeme pohledem více postav, sice není žádnou novinkou, ale je vidět, že jak režisér, tak střihač byli lidé na svém místě a své práce se zhostili skutečně na výbornou.

Za svůj herecký výkon sice Van Damme asi žádnou zlatou sošku nezíská, ovšem to neznamená, že hraje špatně. Právě naopak. I díky tomu, že má v obličeji o nějakou tu vrásku navíc, se už tak nuceně nepitvoří a dokáže vyjadřovat emoce pouhým pohledem. Ostatní herci (vedlejších postav, které stojí za povšimnutí, je celkem pět) jsou bez výjimky naprosto neznámí (většinou Belgičané), ale rozhodně se nedá říct, že by jakkoliv překáželi ve výhledu nebo že by vám jejich herectví způsobovalo psychickou újmu. Celková struktura záběrů a jednotlivá kompozice spolu s velice ostrými barevnými filtry vytvářejí velice zvláštní dojem částečné zastaralosti i veliké neotřelosti zároveň. Díky tomu skoro každá scéna vypadá velmi draze (ačkoliv rozpočet určitě nebyl nijak vysoký) a doslova vybízí k zarámování a pověšení na stěnu. A když po hodině a půl dojedou poslední titulky a zavře se opona, skoro vás zamrzí, že Van Damme věnoval celý svůj herecký život efektním roznožkám a musel dostat rozum až těsně před padesátkou. Uvidíme, zda to nebyl pouze výkřik do tmy.