recenze / Baader Meinhof Komplex

Baader Meinhof Komplex

Baader Meinhof Komplex

Fascinující exkurze do neklidných sedmdesátých let u našich sousedů

O teroristech z RAF (čili Frakce Rudé armády) zřejmě každý, kdo se trochu zajímá o dění ve světě a historii, už někdy slyšel. Film režiséra Uliho Edela, nominovaný na Oscara, poskytne ucelený a strhující pohled i těm, kdo o pověstné skupině radikálů, plnících titulní stránky nejen německých novin v 70. letech, mnoho nevědí. A činí to způsobem, který vám nedovolí dvě a půl hodiny odtrhnout oči od plátna a kdy po zhlédnutí filmu budete na ulici před kinem čekat detonaci výbušniny. Na začátku filmu se seznamujeme s levicovou novinářkou Ulrike Meinhof (Martina Gedeck). Její manžel právě čte na zahradní party dopis, který napsala manželce íránského šáha, která do Německa přijíždí na návštěvu. Ulrike budí svými postoji naše sympatie. Je neklidná doba a ona se zastává těch, kdo trpí. Dokáže se chovat i velmi razantně, o čemž nás přesvědčí, když obratem ruky opouští manžela, kterého přistihne při nevěře. Odstěhuje se s dětmi do Berlína, najde si nového partnera a její boj za spravedlnost je spíše teoretického a slovního charakteru. Takhle by to zřejmě i zůstalo, kdyby nepotkala Andrease Baadera (Moritz Bleibtreu) a jeho přítelkyni Gudrun Ensslin (Johanna Wokalek). Na rozdíl od Ulrike je Baader radikál… ne, klidně napíšu anarchista v tom pejorativním slova smyslu. A také prudký egomaniak a psychopat. Zatímco pro Ulrike je na prvním místě idea a potom prostředky, pro Baadera to existuje v opačném pořadí: násilí, ke kterému se ideologie přilepí. A doba násilí přeje, doba násilí vyvolává. Už od počátku jsme svědky takřka dominového efektu demonstrací, akcí a událostí, ze kterých je vznik RAF logickým vyústěním. Ti dva se stanou spoluzakladateli „odbojové“ skupiny. Ta má za úkol dávat hlasitě najevo své názory… to znamená prostřednictvím výbušnin. Sympatizantů i dalších členů postupně přibývá. K ideálům Ulrike Meinhof můžeme mít alespoň zpočátku určité sympatie – třeba i na základě brutálního policejního zásahu proti demonstrantům při šáhově návštěvě. Ztratí je definitivně ve chvíli, kdy se během výcviku skupiny v Jordánsku vzdává svých dětí… a kdy se teroristé začnou dopouštět obyčejných kriminálních činů, tj. přepadání bank. Souběžně s tím, jak narůstají aktivity skupiny, sledujeme i policejní snahu o dopadení teroristů, které vévodí inteligentní policejní šéf Herold (Bruno Ganz). Za pomoci moderních metod rozpoutá největší akci v dějinách federativní německé republiky a postupně se mu daří jednotlivé členy pochytat. Nakonec spadne klec i v případě ústřední trojice. Tady začíná druhá část filmu, týkající se jednak soudních procesů a věznění legendárních „hrdinů“ a jednak činnosti jejich daleko radikálnějších následovníků. Ti ve svých předchůdcích, se kterými se většinou nikdy ani nesetkali, vidí – jak říká šéf policie – „mýtus“. A v jeho jménu sahají po daleko tvrdších metodách, jakými jsou vraždy bankéřů, únosy politiků a letadel.K tomu, abyste si průřez atmosférou 70. let v syrovém, často dokumentárním provedení divácky vychutnali, nepotřebujete příliš mnoho teoretické průpravy předem. Charaktery postav, jejich motivace, politické pozadí… to všechno Edelův film obsahuje v dostatečné míře. Napomáhají mu v tom herci, především trojice hlavních představitelů. Moritz Bleibtreu (Klepání na nebeskou bránu, Lola běží o život) je jako Andreas Baader stejně odpuzující jako fascinující. Zločinec, se kterým nesympatizujeme, nicméně kterému nelze upřít charizma. Martina Gedeck (Životy těch druhých) nám svým výkonem přibližuje Ulrike Meinhof spíš jako oběť – řečeno s nadsázkou – ideálů a ženu s určitou mírou svědomí… Baaderův protipól. Johanna Wokalek (Naboso) v roli Gudrun Ensslin představuje silnou, ale nevyrovnanou osobnost a my během let sledujeme její proměnu z fanatické bojovnice (také ona se vzdala malého dítěte) přes pronásledovanou paranoičku až po zatvrzelou vězenkyni.Události ve filmu jsou řazeny přehledně, srozumitelně a chronologicky. Vložené dokumentární záběry mapují neklid konce 60. let, kdy RAF vznikly, i veškeré přímo či nepřímo související události let následujících. Uli Edel natočil film za 74 dní, převážně v Berlíně a okolí, Římě a Mnichově. Scény z výcvikového jordánského tábora byly pořízeny v Maroku, četné vězeňské záběry v nápravném zařízení ve Stuttgartu. Scénář vznikl podle knihy Stefana Austa. Film se stejně jako kniha nijak nevymezuje, nesoudí, jen zaznamenává realitu své doby a nechává na divákovi, aby si vytvořil úsudek sám. Vychází z originálních dokumentů a z vyprávění očitých svědků, takže máloco z toho, co vidíme na plátně, je fabulací. Režisér o práci na snímku říká: „Většina filmu byla natočena ruční kamerou, což dalo hercům více svobody. Nemuseli sledovat kameru, místo toho ona sledovala je. Pokud to bylo jen trochu možné, natáčeli jsme v původních lokacích. A v neposlední řadě jsme jen minimálně používali počítačové a vizuální efekty.“ Baader Meinhof Komplex je výrazným způsobem zachycený sled událostí deseti let minulého století. Oceníte na něm velkou míru autenticity, poctivé filmařské řemeslo i výborné herecké výkony. Ať už jste či nejste pamětníky oné doby, ať už vaše srdce bije pro levici a anarchii nebo pro pravici a systém, nezůstanete nedotčeni. To je dostatečný důvod, pro který obětovat 150 minut na návštěvu kina.

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 100%
hodnocení čtenářů: 88% (23x)
premiéra: 09.04.2009 originální název: Baader Meinhof Komplex distributor: Bontonfilm

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.