Synecdoche, New York

Že je Charlie Kaufman génius, o tom snad nikdo nepochybuje. Jeho scénáře k V kůži Johna Malkoviche, Adaptaci i k Věčnému svitu neposkvrněné mysli patří mezi nejchytřejší, nejhravější a nejoriginálnější, které se za dobrých dvacet let objevily. Charlie Kaufman je ale opravdu ten typický génius?podivín, který neustále pochybuje o své práci, o tom, co chce říct, a navíc je asi docela slušně depresivní. Kaufman totiž do svých děl promítá sám sebe, což bylo zcela nejpatrnější ve schizofrenní Adaptaci. Synecdoche, New York, což je zároveň i jeho první režijní pokus, jde ještě dál. Nejenže je to film o něm, ale údajně o každém z nás.

Slovo synekdocha znamená, jak říká slovník, ?označení věci tím, že se pojmenuje její část, nebo označení části tím, že se pojmenuje celek?. Pokud se už začínáte pozastavovat nad touto definicí a váš mozek nějak nedokáže zpracovat, co to vlastně znamená, skoro bych vám doporučil film Synecdoche, New York ignorovat. Ten film je totiž šílený, interpretačně složitý, skoro bych se ho nebál nazvat maniakálním. Ten film z větší části pochopí jen pár z nás a zcela ho chápe nejspíš jen sám Charlie Kaufman.

Přitom první polovina je ještě docela smysluplná. Poznáváme Cadena Cotarda (Philip Seymour Hoffman), divadelního režiséra, který zrovna pracuje na adaptaci Smrti obchodního cestujícího. Místo starých lidí ale obsadil mladičké herce, asi aby zvýraznil myšlenku, že všichni jednou zemřeme. Žije se svou ženou Adele (Catherine Keener) a čtyřletou dcerou Olive (Sadie Goldstein), má neustálé zdravotní problémy (které si možná jenom namlouvá, kdo ví) a za vším, na co se podívá, vidí smrt. Ale možná i život, kdo ví. Když v jeden moment Adele na terapii přizná, že si už párkrát představovala, že je Caden mrtvý a měla z toho radost, odjíždí se svou dcerou do Berlína, kde se stává slavnou umělkyní a Caden zůstává v New Yorku, sužován osamělostí a steskem. Když ovšem dostane cenu pro génie, k tomu obrovskou spoustu peněz, rozhodne se vytvořit divadelní hru, kterou svět neviděl. Pronajme si obrovský hangár, postaví v něm obrovskou maketu města, obsadí stovky lidí a začne přehrávat svůj život. No, a mezi tím vším nám Charlie Kaufman filozofuje o smyslu života, smrti, lásky a vůbec všeho, co vás napadne.

Synecdoche, New York je nesmírně složitý film a je to jeden z těch, u kterých rozhodně nestačí vidět jej jednou. Třeba až napodruhé jsem si uvědomil, že na začátku, než Caden vstane z postele a sedne si ke stolu, uběhnou téměř dva měsíce (je třeba sledovat datum na krabici mléka a datum na novinách). A jsem přesvědčen, že podobných vysvětlivek jsou ve filmu stovky. Napoprvé pravděpodobně příliš nepochopíte, ale může vás uhranout atmosféra. Napodruhé stále nepochopíte, ale začnete se maličko orientovat alespoň ve struktuře. Při dalších zhlédnutích už možná začnete chápat i témata, o kterých Charlie Kaufman mluví, ale jen málo lidí bude schopno tuhle dvouhodinovou podivnost vidět vícekrát. Já jej viděl dvakrát vlastně jen kvůli tomuto textu, protože vidět ho jen jednou, skoro bych nevěděl, co o něm napsat.

Charlie Kaufman totiž vytvořil hříčku (ani ne film), která na diváka neustále kuje pikle. Skáče v čase, skáče v perspektivách, mnohdy netušíte, co se vlastně děje ve skutečnosti a co je součástí té divadelní hry o životě. I když, nejspíš celý lidský život je taková divadelní hra, ve které jsou jednotliví lidé hlavními postavami, takže je to asi jedno (toto není má chytrá myšlenka, je to jen jedna z mnoha a mnoha filozofických zamyšlení, která ve filmu zaznějí). První polovina je ještě docela snesitelná, Kaufman sice už tehdy sem tam přihodí nějakou těžko uchopitelnou bizarnost (neustále hořící dům), ale zcela vypouští svou fantazii v polovině druhé. To začíná už šílet i Caden a my sledujeme, jak ve hře o jeho životě obsazuje sám sebe, ale protože ve svém životě obsazoval sám sebe, herec, který ho hraje, musí také obsadit sám sebe. No a ten musí pak zákonitě také obsadit sám sebe... a takhle bychom mohli pokračovat donekonečna. Vzniká město v městě v městě, životy v životech v životech a Charlie Kaufman dokazuje, že je to génius, kterého jen tak někdo nepochopí.

Nic proti filmům, u kterých je potřeba hodně pozornosti a nabízejí různé interpretace. Takový je třeba Donnie Darko, film, který mám ve svém osobním žebříčku oblíbených filmů v první pětici, je také takový, ale oproti Synecdoche, New York nějakým záhadným způsobem funguje i bez pochopení. Funguje totiž u něj atmosféra, kterou Synecdoche, New York v té pološílené směsi abstrakcí, metafor a filozofických myšlenek tak nějak postrádá.

Když scénáře Charlieho Kaufmana režírovali zkušení tvůrci jako Spike Jonze nebo Michael Gondry, dokázali ho usměrnit a vytvořit filmy, které rozhodně nepostrádají myšlenky a hluboké motivy, ale zároveň je v nich diváci byli schopni samostatně rozklíčovat. Tentokrát si Charlie Kaufman režíroval sám a zdá se, že ho nikdo neměl snahu pohlídat. Vznikl tak film, který se dá obraz po obrazu analyzovat, interpretovat a mnohoznačně vykládat, ale bohužel působí tak, že na to nejspíš nebudete mít vůbec chuť. Já tedy neměl.