Utajený

Největší drama se v novém snímku režiséra Michaela Hanekeho (Pianistka) odehrává v obýváku obloženém knihami. Manželé Laurentovi jsou ovšem sice „lidmi knih“ (Georges je redaktorem televizního literárního pořadu, Anne pracuje v nakladatelství), ale skutečným oknem do světa, které je baví, informuje i ohrožuje, je televizní obrazovka. Na ní také Laurentovi poprvé spatří obsah videokazety, kterou jim kdosi poslal a na které není  nic jiného než statický pohled na jejich vlastní pařížský dům, který dvě hodiny nepozorovaně snímal někdo neznámý... S dalšími kazetami znepokojení vzrůstá, i když obsah je stejně nevinný. Georgese a Anne nikdo nefilmuje ve spánku (Lost Highway) a do obýváku jim ze studny neleze mrtvé děvče (Kruh). Nemá nicméně smysl jednat s policií, i když je zřejmé, že záhadný anonym ví o Georgesově skrývané minulosti nebezpečně mnoho...     

Pokud by výchozí situace iniciovala akční thriller, mohl by do vzduchu vyletět obývák, úsporně uspořádané manželství Laurentových a možná i nějaké to televizní studio. Odsuňme však stranou představu, jak by Utajeného natočil Michael Bay. Jiný Michael, totiž Haneke, je specialistou na vnitřní akci. Způsob, jakým před našima očima rozmetá navenek bezpečný svět Georgese a Anne, je ovšem neméně efektní, i když režisér místo  kaskadérů a stovky specialistů na zvláštní efekty potřebuje jen dva herce – Daniela Auteuile a Juliette Binocheovou.

Minimalistický snímek se v našich kinech objevuje ověnčen řadou cen (mj. Cena za režii na MFF v Cannes, Evropské filmové ceny pro nejlepší film, Auteuile, Hanekeho a střihače). Jeden z ceněných loňských titulů prozrazuje, že současný evropský „umělecký“ film se rád opírá o formálně zajímavou režii, nadstandardní herecké výkony a propracovaný scénář dotýkající se skrz intimně mezilidské vztahy souvislostí sociálních i politických.

Auteuil kombinující svou křehkost se zoufalstvím i arogancí je skvělý, ale mnohotvárná Binocheová je nucena naplňovat jen další Hanekeovu efektní, ale jednorozměrnou ženskou postavu s masochistickými rysy. Víc prostoru nedostanou ani Maurice Bénichou či Annie Girardotová (skvělá figurkářka už v Pianistce). Klidně bych se také obešla bez Hanekeho kritiky buržoazního pseudointelektualismu i odcizení uvnitř rodiny. A po loňských rasových bouřích je pro mne už zcela nepřijatelná paralela mezi francouzským vztahem k Alžíru a americkou intervencí v Iráku. Navzdory tomu klíčovou kvalitou filmu zůstává Hanekeho režie, především práce s motivem filmařského voyeurismu, který pevně vpletl nejen do života hrdinů, ale i do prezentace svých vlastních obrazů divákovi. Hrdinova dlouho skrývaná, bolestně rekonstruovaná a zároveň nikdy zcela neodhalená minulost je jen součástí širšího obrazu skutečnosti, v němž už vinou nejrůznějších povrchů skrývajících důležité skutečnosti nedokážeme odhadnout, co je „reálné“: to, co objektivně existuje, to, co vidíme v televizi, to, co si uchováváme v paměti? Literatura se na tom každopádně může podílet jen zanedbatelně... 

Navzdory zjednodušujícím východiskům i závěrům zůstává Haneke v Utajeném obratným filmařem, který pracuje s obrazy tajemství a pocity nedořečenosti se silou hodnou Carlose Saury či už zmíněného Davida Lynche. Staticky obsesivní, frustrující pohled na dům Laurentových či na prosluněný venkovský dvůr z Georgesovy vzpomínky/noční můry patří k těm hluboce znepokojivým momentům, které se zaryjí hluboko do vaší divácké paměti. Nebojte se tuto paměť zatížit filmem, který se rád dívá.