Paříž 36

Pigoil, Milou a Jacky jsou přátelé, které živí práce v kabaretu Chansonia ve Faubourgu na předměstí Paříže. Kabaret je jejich životem, začátek roku 1936 však pro ně nevěstí nic dobrého. Majitel kabaretu se raději zastřelí, než by svůj postupně upadající podnik přenechal místnímu mafiánovi, a hrdinové se tak ocitají v těžkých dobách na dlažbě. Zatímco Pigoil, zkroušený odchodem manželky, se ani nesnaží najít práci, jeho malý synek si tajně přivydělává pouliční hrou na harmoniku. Milou se pro změnu připojuje k Lidové frontě a stává se hlavním iniciátorem místních stávek dělníků. A Jacky, který si stále myslí, že je nadaným imitátorem, by dal cokoli za svou vlastní one man show. Do Pigoilova života osudově zasáhne jeho bývalá manželka, ke které se jeho milovaný syn Jojo musí odstěhovat, a dokud si Pigoil nenajde práci, nemá šanci na opětovné setkání s ním. A tak se tři přátelé po mnoha peripetiích rozhodnou obsadit opuštěný kabaret a pokusit se jej vzkřísit. Pomoct by jim v tom mohla i talentovaná zpěvačka Douce, podmínky nekorunovaného krále čtvrti Galapiata však nejsou většině z nich zrovna po chuti.

Francouzský režisér Christophe Barratier ani ve svém druhém celovečernímu snímku nezapře svou slabost pro hudbu. V případě jeho režijního debutu, dojemného snímku Slavíci v kleci, byl právě na hudbu kladen velký důraz, a nejinak je tomu i v portrétu dělnické třídy Paříže třicátých let. Jenže zatímco ve Slavících byla hudba příjemným doplňkem k poutavému příběhu, zde slouží spíše jako výplň v rámci kabaretního vystoupení a zbytečně vývoj příběhu brzdí a natahuje film až na téměř neúnosnou délku. Na rozdíl od svého prvního filmu se totiž tentokrát Barratier coby scenárista příliš nevytáhl a jeho příběh není natolik nosný, a kdybychom z něj vyňali všechna ta kabaretní čísla, mnoho by toho nezbylo. V čem ale Barratier určitě dominuje, je jeho režijní práce. I ve svém druhém filmu dokáže dokonale navodit atmosféru doby, do níž svůj příběh zasadil, a plně nás tak do příběhu vtáhnout. Hrdinům, snažícím se v době velké nezaměstnanosti tvořit umění, pro které žijí, tak nemá divák problém držet palce, kontinuitu příběhu však paradoxně narušují právě estrádní čísla, kterých je hlavně v druhé polovině víc než dost, a z filmu se tak stává téměř muzikálová podívaná. Jistě, tyto sekvence jsou řemeslně slušně zvládnuté, ale nemají potřebný náboj, který skýtá základní dějová linie – tedy Pigoilův boj o návrat syna a záchranu milovaného kabaretu, i přes nepřízeň osudu a mafiánské klacky házené mu pod nohy.

Barratier nás dokázal emocionálně strhnout už Slavíky v kleci, v nichž bychom marně hledali nějaké hluché místo, těch má ale bohužel Paříž 36 více, a nejsou jen z estrádního soudku. Najdeme tu sice spoustu silných momentů, ale film nás vyloženě nedojme (což zřejmě bylo cílem linie otce a ztraceného syna). Paříž 36 je filmařsky dobře odvedenou prací, po podobně laděných Slavících v kleci bychom však od jejich tvůrce čekali trochu víc, a přestože pocta kabaretnímu umění je v jeho podání líbivou podívanou, chybějí jí vyrovnanější tempo a emocionálnější náboj. I v Paříži 36 nám ty nejpoutavější momenty zprostředkovávají dva herci, kteří hráli prim ve Slavících, tedy Gérard Jugnot, velmi přesvědčivý v roli životem zlomeného Pigoila, a nadějný dětský herec Maxence Perrin, jenž si tu střihl postavu jeho muzikálně nadaného syna. Oběma to před kamerou klapalo už v Barratierově prvotině, a ani tentokrát tomu není jinak.

Pro tuzemského diváka může mít snímek zajímavé kouzlo z důvodu místa natáčení. Pro předměstí Paříže totiž tvůrcům posloužily pražské Hradčany. Jestliže máte rádi ve filmu hodně písniček, trochu té nostalgie a dojemných scén, Paříž 36 vás potěší. V opačném případě (pokud vás kabaretní čísla vyloženě iritují) vás snímek bude místy značně nudit.