Finty Dicka a Jane

Žili, byli na jednom úhledném předměstí pro střední vyšší vrstvy s perspektivou,  šťastný pár Dick a Jane, s malým synkem Billym a velkými plány, co bude dál. A bylo jim dobře, protože poctivě pracovali, i když si žili trochu nad poměry, neboť bez pořádné hypotéky slušný barák nepořídíš. A tak se v něm večer scházeli u velké plazmové televize, ráno Dick odjížděl do rachoty v „sedmičkovém“ bavoráku a na zahradě, kde jim právě položili nový trávník, začali kopat jámu na bazén, o které zatím nikdo netušil, že by se za jistých okolností mohla stát i dírou, do níž budou pohřbeny jejich šťastné zítřky. Prostě čítanková idylka ze života takové normální, slušně našlápnuté americké rodiny, která bude jednou trávit zimní dovolené v Aspenu a letní na jachtě v Karibiku. A komu by to snad ještě nedošlo, tomu ji ve stylu čítankových sloganů pro prvňáky takhle tvůrci představí hned do titulků.

Jenomže vysoký byznys je pěkně falešná děvka, u které je třeba dávat nejvíc bacha právě  tehdy, když se tváří, že vám už konečně dá. Jen několik krátkých hodin tak žil Dick v třepotavé euforii, že konečně dosáhl zaslouženého cíle a byl katapultován mezi vyvolené do jedenapadesátého patra k velkému šéfovi, a jak se ukáže ještě většímu tuneláři, McCallisterovi na ranní vajíčka. Jeho společnost Globodyne se totiž položila dřív, než dokázal dojít do své nové kanceláře, a tak se ocitl na dlažbě, kde bývalým viceprezidentům dochází rychle šťáva, dech i bankovní konta. Nejeden americký sen bývá tak říkajíc na dluh – a tak z Dickova komfortního doupěte postupně odvezli televizi, bavoráka, srolovali trávník a „zahnali“ jeho rodinu do vývařoven Armády spásy a fastfoodů typu „sněz, co můžeš, za tři doláče“. Tak spadli Dick a Jane (která příliš rychle opustila své místo v cestovce) z velké výšky na ústa, hrábli si na dno a všechno nasvědčovalo tomu, že tenhle pád neustojí. Jenomže pak jim to došlo! „Hráli jsme podle pravidel, a teď jsme v hajzlu,“ řekli si lakonicky a vyvodili z toho vzápětí věcné důsledky. Jako první ukradl cvičně Dick sousedovi kus trávníku, který Jane tolik chyběl, a pak se už oba nezadržitelně vydali po šikmé ploše a stopách Bonnie a Clydea, a jako ke všemu odhodlaní lupiči se stali postrachem všech nočních bufáčů, sámošek a opuštěných bankomatů. Jenomže zdravé instinkty v zásadě zdravé americké rodiny nakonec zvítězily, v důsledku čehož Dick a Jane prozřeli a pochopili, kudy cesta nevede a s kým je zapotřebí vyrovnat účet.

V roce 1976 natočil Ted Kotcheff vcelku inteligentní komedii, ve které George Segal a Jane Fondová elegantně předvedli, co dokáže americká rodina, když je zahnána do kouta. Téměř po třiceti letech napadlo Jima Carreyho (jen on sám ví proč?) vydat se po jejich stopách, a tak dal dohromady partu v čele se svým osvědčeným producentem Brianem Grazerem (Lhář, lhář, Grinch) a scenáristou Juddem Apatowem (Cable Guy), přizval režiséra Deana Parisota (Galaxy Guest – původně se uvažovalo o Barrym Sonnenfeldovi) a hodně zajímavou Téu Leoniovou (Flirtování s katastrofou – nejdříve byla ve hře Cameron Diazová) za účelem vytvoření remaku. Výsledek je možné vnímat jako mix situační komedie, sociální morality a dobové satiry na téma rub a líc amerického snu. Snadno předpověditelný, čitelně do happyendové pointy směřující a jednoduše odvyprávěný příběh o dvojici, která dojela na to, že celý život dodržovala pravidla, a když měla přijít o všechno, vydala se na dráhu zločinu, se vcelku věrně drží své původní předlohy. Jakkoli má řadu chytlavých, občas vtipných, sem tam roztomilých a očekávaně zábavných momentů, jeho námět a zápletka mají nicméně ještě větší komediální ambice a narativní potenciál. Z kontrastu i prolínání dobrých, špatných, morálních i amorálních stránek člověka v tísni, dohnaného k balanci na hraně obecně akceptovaných etických konstant i zákona, šlo prostě vydolovat i o něco víc nežli spíše lineárně „odrecitovaný“ sled „klipových“ gagů z jejich pseudogangsterského života (zfušovaná loupež v sámošce, nepodařený útok u bankomatu, popletené přepadení banky). Jako byste měli pocit, že vám tihle dva přece jen chtějí říct o něco víc, ale tak nějak nemají čas nebo nevědí, kde hledat ta správná slova.

Finty Dicka a Jane jsou jednoznačně opřeny o věrohodnou komediální, sociální či chcete-li prostě člověčí kredibilitu centrálního tandemu, a tedy hodně závislé na tom, jak dobře fungují spontánní chemické reakce mezi ústřední dvojicí. Řekl bych, že fungují, že se tu sešli šťastně a dobře a že jsou také jednou (ne-li jedinou) zřetelnou odpovědí na vlezlou otázku: Proč měl vlastně tenhle remake vzniknout? Jim Carrey se tu, vzhledem k žánru vcelku logicky, vzdaluje od svých nově objevených dramatických poloh (viz Věčný svit neposkvrněné mysli) a užívá si to na své mírně excentrické, klasické komediální parketě, přizdobené řadou improvizovaných ornamentů, které flexibilní (a i v komediální masce), sexy a milá Téa Leoniová zvládá s klidným nadhledem, tolerancí a úměrnou vstřícností. Je příjemné tyhle dva sledovat – není těžké jim držet palce.

A také není těžké se na tomhle rodinném komediálním remaku přiměřeně bavit, přestože se při něm nebudete zalykat smíchy, ale spíše „jen“ chápavě usmívat.