Hele, kámo, kdo tu vaří?

Nemyslím, že bych byla nadměrně upjatá – třeba u sprosté komedie 40 let panic jsem se celkem dobře bavila. To, co mi naservíroval debutující Rob McKittrick, se ovšem vymyká nejenom mému smyslu pro humor, ale i mému smyslu pro film. Nemohu si bohužel – jako anglofonní recenzenti – vtipně postesknout, že jeho dílko je nekonečným čekáním na vtip: český distributor totiž místo překladu původního názvu Waiting… ze zoufalství zvolil titul, jímž chce do kina přilákat diváky jiné, ovšem o mnoho lepší komedie Hele, vole, kde mám káru?. Protože ani ta nevynikala ohromující vtipností, začínáte už asi tušit, kde se máte ocitnout – totiž v diváckém očistci ve společnosti filmu, který není ani tak pitomý, aby bavil.  

Zápletka neexistuje, odehrává se během jednoho dne v restauraci jménem Shenaniganz a jejími protagonisty jsou zaměstnanci se zvláštním přihlédnutím k číšnickému nováčkovi Mitchovi a šéfově pravé ruce Montymu. Ten zelenáče nezasvěcuje jen do chodu provozu, ale i do nejtřeskutější (a jediné) zábavy místního osazenstva, jež spočívá v tom, že někomu z kolegů za jistých okolností ukážete penis.

Nejde o žádnou dráždivě nekorektní podívanou: penis ve filmu neuvidíte žádný, protože by vyšachoval ze hry jediné publikum, které by na něj snad mohlo přijít – totiž dospívající diváky, kteří touží vypadat starší, a tak se smějí každé blbině. Těm je také určen cudně sprostý okamžik, kdy se do hry zapojí jedna z číšnic a kdy se autoři naopak vůbec nerozpakují odvrátit kameru. Mezi číšníky, hosty, postarší spoluobčany, homosexuály a černochy, které autor bez rozdílu stíhá svým mělkým pohrdáním, se tak zařazují i ženy.

Co dodat? Dialogy nejsou vtipné, jenom nudně nechutné, a se stejnou primitivní sprostotou autor zachází s filmařskými prostředky, které používá s nápaditostí kameramana nočních televizních zpráv. Je to urážka pro herce, kteří nejsou zase tak špatní (na co proboha potřebuje vydělat Luis Guzmán?), ale především pro diváka, který má podle mého názoru právo za své peníze dostat mnohem víc. Pro mne je jediným výstupem nejasná nechuť k návštěvě jakékoli restaurace – a dávivý reflex spojený propříště s čímkoli, co navaří režisér McKittrick.