King Kong

Jak vypadá „splněný nesplnitelný sen“ jednoho z nejžhavěji diskutovaných režisérů současnosti? Půjde o událost roku či o zklamání prohloubené příliš vysoko nastavenou laťkou očekávání? Nehádejte předem a jděte se na King Konga podívat sami – a pokud máte možnost, pusťte si originál z roku 1933. Bez povědomí o tomto vrcholném díle předválečného Hollywoodu na tom totiž budete podobně jako diváci Pána prstenů, kteří nečetli Tolkienovu knihu: samozřejmě to také jde, ale se znalostí předlohy můžete navíc obdivovat (či proklínat) způsob, jakým se autor vyrovnává se silně kanonickým originálem.Takže: také v novém King Kongovi se na cestu k záhadnému Ostrovu lebek vydává filmový štáb ozdobený herečkou Ann Darrowovou, již režisér Carl Denham na poslední chvíli našel na newyorské ulici. Ann během plavby sváže milostné pouto se sympatickým Jackem Driscollem, největší láska jejího života však na ni čeká až po přistání. Natáčení se mění v záchrannou akci, když místní divoši unesenou dívku předhodí nekorunovanému králi místní prehistorické zvířeny – obřímu opu Kongovi. Divý, polointeligentní tvor se do plavovlasé bělošky celkem po lidsku zamiluje, chrání ji před útoky nejrůznější hladové zvěře a pak ji nedobrovolně následuje do New Yorku. Coby neškodná atrakce velké broadwayské show však obr samozřejmě neskončí nadlouho...

Jacksonův snímek není modernizovaným remakem snímku společnosti RKO režisérů Meriana C. Coopera a Ernesta B. Schoedsacka, ale spíš jeho adaptací: dovádí totiž věrnost originálu až na hranici ústupků vyváženosti, logice či současné divácké citlivosti. Příznačný pro zjitřeně nostalgický přístup je fakt, že prehistoričtí sauři jsou mile fantazijními potvorami inspirovanými předlohou a nikoli současnými vědeckými výzkumy (trikaři ze společnosti WETA je láskyplně překřtili na wetasaury).   

King Kong tak prozrazuje Jacksonovu letitou slabost pro až mystifikační věrnost „skutečným“ vzorům. Ponecháme-li stranou průzračně zřetelného Pána prstenů, mám na mysli především dokument Zapomenuté stříbro vyprávějící o (smyšleném) novozélandském režisérském průkopníkovi, jehož ztracený film objevuje uprostřed divoké džungle sám Jackson.   

V tomto smyslu má nový King Kong ještě druhého hrdinu – režiséra Denhama (zdá se mi to, nebo výborný Jack Black nezapře podobnost se samotným Jacksonem?). Když je jeho nový projekt ohrožen, Denham neváhá a s roztočeným filmem ukradeným producentům vyrazí na moře na zchátralém parníku jménem Venture, aby dílko dokončil v unikátních dekoracích ztraceného ostrova. Filmař-dobrodruh na palubu násilně nalodí i kamaráda Jacka, který dosud nedopsal scénář, a nezaměstnanou herečku Ann, jež se náhodou vejde do už hotových kostýmů. Denham není filmařský velikán typu Cecila B. DeMillea: spíš zapálený béčkař druhu Eda Wooda, jehož zavede na scestí fascinace „skutečností“: poté, co je zničena kamera s materiálem natočeným za cenu života nejbližších spolupracovníků, se Denham obrátí od záznamu zázraků k zázraku samotnému. Filmařská posedlost jen maskovala hltavou touhu po úspěchu a mamonu. V okamžiku triumfu s poníženým Kongem v okovech se Denham nejspíš cítí být rovněž králem, aniž by vnímal ničivou ubohost své jarmareční podívané. Poznání přichází až později – a i když Denham zafunguje jako jediná postava, jež chápe podstatu událostí, nemohu nelitovat, že se během vyprávění vytrácí.    

Denham ovšem zůstává středobodem úvodní části filmu, v rámci víc než tříhodinové metráže natolik rozměrné, aby vytvořila atmosféru a připravila půdu titulní atrakci. Tento „úvod“ lišící se výrazně od předlohy považuji za nejoriginálnější a nejvyváženější část filmu, obsahující navíc množství autoreferencí. Zachází dokonce tak daleko, že Denham uvažuje o obsazení Fay Wrayové, která je však momentálně zaneprázdněna „nějakým natáčením u společnosti RKO – s tím Cooperem“!

V této úvodní části se Jackson naplno projevuje jako nostalgik evokující staré zlaté časy – a těmi období hospodářské krize 30. let skutečně bylo, alespoň pro Hollywood, jenž se v té době naučil natáčet filmy poskytující dokonalý únik před tíživou realitou. Je jen logické, že Jackson  původního King Konga neaktualizoval, ale prostě vrátil době, do které patří. Vždyť ve 30. letech se ještě dalo narazit na zázraky, ať už šlo o neobjevené ostrovy či o film, který se teprve rozkoukával v oblasti triků i zvuku.

I dnes, na prahu digitální éry, jsme účastníky přelomové situace. Jacksonův film (přestože se v CGI oblasti místy pohybuje velmi efektně) ovšem podobně přelomovým dílem jako původní King Kong bude jen stěží –  už proto, že neusiluje o samostatnost, ale chce být především vědomou poctou originálu.

„Úvodní“ část se dotýká nejen historie moderní zábavy od vaudevillu ke „skutečné“ kinematografii, ale také úskalí, která cestou číhají i na ty největší odvážlivce. Je možné, že zkrotlý Denham se nakonec přece jen stane dobrým režisérem – jistější ovšem je, že se jím stane Jackson, až si projde současným, asi ne-vyhnutelným megalomanským obdobím zahájeným Pánem prstenů. Pozoruhodné na King Kongovi zůstává, že jeho autor uvnitř velikášského a zároveň velmi osobního projektu našel místo právě pro téma nebezpečí plynoucího z megalomanie. King Kong začíná jako inteligentní filmařský komentář k sobě samému – a je vlastně škoda, že příval následujících diváckých atrakcí na něj dává rychle zapomenout.  

Přestože průvodkyní Kongovým příběhem zůstává i v nové verzi Ann, je třeba všimnout si rozdílu mezi hrdinkou v podání krásné a talentované Naomi Wattsové a postavou ztvárněnou kdysi Wrayovou (jež bohužel zemřela dřív, než mohla v Jacksonově filmu pronést slavnou finální větu). Podobně jako Denhan, ani Ann patrně není příliš talentovaná. Opravdu dobře hraje jen pod dohledem milujících očí – ať jde o Jacka (scéna natáčení na palubě) nebo o Konga (kterého se ze zoufalství snaží získat kabaretními kousky). Ann se probrodila několika nešťastnými vztahy a na lásku už nevěří. Nejde možná jen o smůlu: protože je krátkozraká (doslova i obrazně), má  Ann potíže s rozpoznáním správného partnera (příznačná je scéna, v níž si obdivovaného Jacka při seznámení trapně splete s Denhamovým asistentem). Zároveň však neodolatelně přitahuje všechny samce v okolí – včetně Konga, další nesprávné lásky svého života. V podání Adriana Brodyho se sympatický scenárista (v původním filmu drsný člen lodní posádky) může snažit sebevíc – dokonce se z úspěšného, ale plachého intelektuála změnit v přijatelného muže činu. Protože post jediného skutečného muže už obsadil Kong, nemůže tu fungovat žádný „lidský“ happy end (o což se režisér ani nesnaží).     

Příběh King Konga vždy líčí střet civilizace a přírody naroubovaný na lásku Krásky a Zvířete. Na rozdíl od mladíčka Jimmyho (Jamie Bell), jenž byl kdysi „divokým dítětem“, se Kong nikdy nestane člověkem. Vztahem k Ann se začíná polidšťovat: majetnický „macho“ s obhroublým smyslem pro humor se mění v jemného partnera a jeho cit nabývá vědomého rozměru tragicky „nemožné“ vášně. Scéna, v níž se Kong s milovanou Ann v hrsti ve vánočním Central Parku klouže po zamrzlém jezírku, zachycuje pomíjivý okamžik svobody, okouzlení beztížným stavem lásky, po němž už může následovat jenom tvrdý pád do reality. Vznešenost Konga jako posledního svého druhu zároveň relativizuje Ann jako v jádru banální blondýna, k níž jen naivní op dokáže vzplát ryzím monogamním citem (viz jeho komické a děsivé pátrání mezi typově stejnými ženami v ulicích). Jednostrannost vztahu je zřejmá: v džungli Kong svou lásku účinně brání, ve velkoměstě, kde by měla být doma zase ona, ovšem Ann jen na chvíli zadrží střelce pálící do jejího chlupatého idolu. Civilizace divocha nemůže být ničím jiným než destrukcí jeho přirozenosti: Ann naučí opa dojemnému, výmluvnému gestu vyjadřujícímu pocit krásy, jež však jen zpečeťuje vykořeněnost napůl polidštěné opice, která teď už nepatří opravdu nikam. Ann ovšem díky němu nachází jistotu jako žena i člověk (a na rozdíl od své předchůdkyně odmítá účast v Denhamově show). 

Kong je ovšem největší atrakcí Jacksonova filmu. Můžeme sice žehrat na nečekaně rozviklanou úroveň triků (nejvíc tahá za oči odfláknutá honička s brontosaury), péči o jeho přesvědčivost však dokážeme stěží něco vytknout. Neumím odhadnout, jak velký podíl na Kongově „hereckém“ výkonu má Andy Serkis, který po Glumovi z Pána prstenů i tentokrát posloužil trikařům jako lidská předloha (navíc si zahrál i kuchaře Lumpyho). Hádám ovšem, že i vy brzy zapomenete, že Kong není „živý“ – a to skutečně musíte, pokud si vyprávění máte pořádně užít. Úkolem hrdiny složeného z jedniček a nul je totiž diváky dojmout až k slzám, neboť Jacksonův film je především milostnou romancí a pak teprve dobrodružným filmem. Vliv dvou žen-scenáristek (už „tradičně“ Fran Walshové a Philippy Boyensové) působil asi tentokrát silněji než u Pána prstenů a bude možná zajímavé vysledovat, jestli se King Kong nebude nakonec líbit víc divačkám než divákům… Hra s žánrem zde ovšem není tak umná jako v Titaniku, jenž  „nesnesitelně“ staromódní love story zvenčí obložil velkou katastrofou: pocit zklamání z Jacksonova filmu může pramenit právě z kostrbatosti a přílišné okázalosti takových hrátek. (Každopádně i ty mají ve filmu svůj komentář: Jimmy během plavby hltá  Conradovo Srdce temnoty, ale jen do chvíle, kdy pochopí, že nejde o dobrodružný příběh.)

Jackson naštěstí málokdy zapomíná, že natáčí zábavný film: dynamicky vypráví obrazem,  úsporně vtipnými dialogy vzdoruje banalitě, úžas a napětí prosycuje humorem. Tři hodiny vám uběhnou jako nic (dokonce bych uvítala i delší metráž a dozvěděla se víc třeba o vztahu Ann a Jacka). Jackson neselhává ani v „povinných“ scénách, jako jsou souboje prehistorických potvor (kouzelný je zvlášť ten na „lanech“ nad propastí) i pasáž opičákova řádění v ulicích (jejichž zimní charakter umocňuje nepřípadnost opovy existence). Živou akci, miniatury a digitální dodělávky (filmaři vůbec nevkročili ani do džungle, ani do New Yorku) drží pohromadě osobitá vizuální koncepce (na níž mají vedle režiséra podíl i kameraman Andrew Lesnie a výtvarník Grant Major). Celkový dobrý dojem potlačuje v mých očích (stejně jako u Pána prstenů) prohřešky proti logice (co třeba přeprava Konga do New Yorku?) a různé nedokonalosti a přehmaty. Málem si nejsem jistá, zda by mne dokonalost filmu obsahujícího víc CGI efektů než celá prstenová trilogie dohromady spíš neděsila. Právě jistá nemotornost působí jako otisky prstů, vzpomínka na Jacksonovo vlastní „rukodělné“ období a vlastně na celou éru předdigitálního filmu.

„Okuste záhadu za cenu jedné vstupenky,“ hlásá Carl Denham. Je to dobrá rada: kupte si lístek a vyzkoušejte, jak vám bude King Kong chutnat.