recenze / Pokoj v duši

Pokoj v duši

Pokoj v duši

Co dělat ve středoslovenské vesnici, když člověk nežije?

Propuštění vězni to nemají nikdy s návratem do života snadné. O tom nás přesvědčili třeba Alain Delon ve Dvou mužích ve městě nebo Vasilij Šukšin v Červené kalině. První z nich musel čelit policistovi, který nevěřil, že by bývalý kriminálník chtěl žít normálním životem, druhý z nich zase dřívějším kumpánům, kteří se ho snažili dostat zpátky „do práce“. Tóno Pánik, hlavní hrdina slovenského filmu Pokoj v duši, čelí obojímu. Před pěti lety se dostal do basy kvůli rozkrádačkám dřeva. Držel přitom jazyk za zuby, nepotopil svého kumpána Štefana a ten se mu zatím postaral o stavbu nového domu i o jeho ženu a synka – původní Tónův majetek byl totiž zkonfiskován. Mnohem víc než Štefan ovšem pro Tóna znamenají jeho dva věrní a dobří kamarádi z dětství. Podobně nerovnoměrně složenou trojici aby jeden pohledal, však považte: kriminálník, úspěšný podnikatel a římskokatolický farář. Jakkoliv jsou tito tři rozdílní, stáli vždy při sobě. Film začíná scénou Tónova propuštění… a kdo ho asi přijel vyzvednout? Štefan, kterého zachránil před vězením? Manželka Mária se synem? Ne, byli to právě podnikatel Peter a farář Marek. Události, které budou po Tónově návratu z lapáku následovat, prověří nejen přátelství uvedené trojice, ale i jeho vztahy se všemi ostatními lidmi, kteří ho znali… a také vztah k sobě samotnému.Na Slovensku asi opravdu začíná filmařské zmrtvýchvstání, protože po Nedodrženém slibu přichází do našich kin další film, který je přinejmenším po realizační stránce bravurně zvládnutý. Přináší silný příběh ze současnosti, s kvalitními hereckými výkony a nevyhýbá se otevřenému pohledu na středoslovenské společenské reálie. Na Slovensku, kde se promítá od konce ledna, překročila návštěvnost sto tisíc diváků, což je na tamní poměry a na domácí film výrazný úspěch. K popularitě snímku přispěla asi i stejnojmenná písnička Jany Kirschner, ale jeho hlavní síla spočívá v až baladickém vyprávění o životě jednoho člověka, který v jádru není zlý, ale musí čelit příliš mnoha věcem naráz.Jak už bylo výše naznačeno, Tóno se po návratu do vesnice ocitá pod tlakem. Zjišťuje, že nenasytný křivák Štefan ho má v hrsti a je přemlouván k dalším podvodům. Místní policista Rovniak (kterému nejen Tóno s oblibou mění počáteční písmeno na „H“) mu také nedopřává klidu. Po počátečních oboustranných rozpacích nachází cestu i ke svému synkovi, ale i v tomhle vztahu se skrývá past. Okolnosti se začínají vyvíjet tak, až skoro fyzicky vnímáme Tónovu beznaděj a bezmoc. Nechce nic víc než žít normálním rodinným životem. Má ale spoustu dluhů (Štefan ten jeho dům samozřejmě nepostavil zadarmo), nikde ho nechtějí jakožto bývalého vězně zaměstnat a také se svojí ženou si nerozumí tak, jak si to nejspíš ve vězení představoval. Východiskem z nouze se zdá být jedině onen zmíněný další Štefanův podvodnický plán. Tóno ho odmítá a Štefan přitlačí. Pomůže někdo? Existuje východisko? Čeká Tóna v životě něco slibnějšího než z milosti „darovaná“ práce pomocníka romského opraváře v místní železniční stanici?Scénář filmu napsal Jiří Křižan (Je třeba zabít Sekala, Stíny horkého léta), který má smysl pro osudové zápletky, vyhrocené situace a baladické ladění. Tónův příběh je zakotven v civilním, realisticky působícím prostředí. Odehrává se v krásné středoslovenské krajině a místě s historickou železnicí a parním vlakem. Přibližuje nám život místních lidí, rozdělených do sociálních tříd, od okázalých zbohatlíků po bídně žijící romské rodiny. Nezdráhá se ukázat ani stinné stránky lidských povah: úplatkářství, podrazy a náznakově i silně zakořeněný tamní patriarchát. Tónova postava je dobře napsaná: žádný svatoušek, ale chlap, který udělal trpkou zkušenost a touží opravdu už jen po onom „klidu v duši“. K tomu, že se s ním dokážeme ztotožnit a fandíme mu, přispívá i výkon Attily Mokose. Zní-li vám jméno poněkud maďarsky, pak máte částečně pravdu, herec je členem divadla v pohraničním Komárně a ve filmu je dabován. To platí i o představiteli jeho kamaráda Petra, sympatickém polském herci Robertu Wickiewiczovi. Mezinárodní obsazení ještě dotváří český herec Jan Vondráček v roli faráře Marka a epizodku v podobě starého železničáře si vystřihl Jaromír Hanzlík. Zákeřného Štefana ztvárnil Roman Luknár, kterého jsme si zvykli v poslední době vídat v českých filmech Jana Hřebejka (Nestyda, Kráska v nesnázích, Medvídek). Všichni jmenovaní působí autenticky a jsou typově dobře obsazeni.Možná je škoda, že ono ústřední téma nerozlučného přátelství – které má ve slovenské kinematografii svoji tradici (Medená veža) – nakonec trochu ustupuje do pozadí. Tónův příběh je také poněkud rozmělněn a narušován spoustou vedlejších motivů. To ale nemění nic na faktu, že máte možnost vidět po delší době opravdu dobrý slovenský film, který vás zaujme i přiměje k zamyšlení.Tóno Pánik nemá příliš možností, jak svůj život řešit. Můžete se spolu s ním ptát, jak byste se zachovali na jeho místě. Nechali byste se zatáhnout do dalších nekalých kšeftů a riskovali tak další vězení? Opustili byste rodinu a vydali se do světa? Čekali byste trpně, odkud přijde další rána osudu? Zda a v čem nakonec nalezne hlavní hrdina únikovou cestu, zjistíte, pokud se návštěvou kina připojíte k desetitisícům spokojených slovenských diváků.  www.pokojvdusi.skSlovensko, 2008, 97 min., od 12 let, 16 kopiíRežie: Vladimír BalkoScénář: Jiří Křižan
Kamera: Martin ŠtrbaHudba: Michal LorencHrají:Attila Mokos, Roman Luknár, Helena Krajčiová, Jaromír Hanzlík, Robert Więckiewicz, Jan Vondráček

Petr Stránský

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 43% (19x)
premiéra: 16.07.2009 originální název: Pokoj v duši distributor: Intersonic

Ohodnotit film:

Slovně hodnotit mohou pouze zaregistrovaní uživatelé. Maximální délka 160 znaků.

Bylo napsáno 0 znaků ze 160.